Tím hlavním je u Davida Kollera nezdolnost a vášeň, se kterou se do hudební tvorby vrhá, i když už za sebou má úctyhodný katalog nahraných desek a písní splňujících parametry hitu. Když opouštěl kapelu Lucie, mluvil o tom, že už nechce sedět na dvou židlích. Zatímco jeho někdejší mateřská parta se po resuscitaci věnuje dál především starému materiálu, s Kollerbandem od té doby mimo intenzivní koncertování natočil vlastní bestofku a nyní nové album Nebudem se bát. Kromě velké zkušenosti a profesionality je z nahrávky patrná vnitřní potřeba tvořit a zkoušet něco nového, hlavně pro sebe, bez ohledu na předchozí úspěchy.
V těch jedenácti nových písních se Kollerovi daří kousek, který jednoduše jen vypadá. Udržel si vlastní rukopis a jednoznačnou rozpoznatelnost, ale přitom příliš neopakuje sám sebe a svoje „zajeté“ či „osvědčené“ postupy. Nejsou tu prvoplánové pokusy o hity, zato má řada z těch samozřejmě znějících písní tendenci ještě uzrát.
Hodně tomu pomáhá kapela, o niž se opírá. Od úvodního rockového „nářezu“ Nebudem se bát a odpichovou „riffovku“ Kasa okusuje nehty, která opravdu nádherně sype, přes echované reggae bicí v Nech mě bejt až po synťákové plochy a elektronické prvky – ze všeho je slyšet vzácná vyhranost a sehranost, kapelní chemie, kterou nenahradí sebelepší studiová session. Pozná se to hlavně v detailech, jež si vyžadují rozmanité žánry, které tu Koller umně přizpůsobuje do svého poprockového světa.
Vůbec sympatický je na albu prostor, který dostaly muzikantské výkony, aniž by to sklouzlo do pouhé hráčské exhibice. To platí o křídlovce hostujícího Miroslava Hloucala ve skvěle „rozmlženém“ finále skladby Víc než slova stejně jako o „hvězdné“ účasti kytarového mistra Al Di Meoly v duetu Mezi řádky, který opět nečekaně a netypicky s Kollerem nazpívala Szidi Tobias. Nebudem se bát je album „plné“ hudby, a proto jedno z těch, jež se vyplatí poslouchat i ve druhém, třetím plánu. Kéž by takovou ambici mělo víc hudebníků v Kollerově pozici.
V prvním plánu přirozeně zůstává sám David Koller, který písně znovu vystavěl na dobře vybraných textech zavedených autorů ze „svého“ okruhu. Pod vypointovanými songy o lásce a vztazích, jako je titulní Nebudem se bát nebo Nech mě bejt, je podepsaný Patrik Hartl. Hlubší příběhy, ženský pohled a „těžší“ existenciální pohled najdeme v těch od Barbory Topol Hankové (Dobrý věci s nádherným zlomem do refrénu), víc civilnosti a písňovosti v sobě mají texty od Miroslava Kuželky (zejména Víc než slova).
Přesto vrcholem alba zůstává píseň Já byl možná úžasnej, která zní, jako by si ji Koller napsal sám, i když autorem textu je ve skutečnosti Jan Sahara Hedl. Rozezní se harmonika a David tu náhle zní maximálně osobně – jako by sám za sebe zpíval zpověď „temnýho netopejra“, který se hořkosladce protlouká muzikantským životem. V písničce, kterou si kompletně nahrál a zprodukoval sám, je Koller díky textu ze svého domovského prostředí náhle posluchači jaksi blíž. A člověka napadne, že pokud by se mu dalo ve vší té dokonalosti a dotaženosti nového alba něco vytknout, tak hlavně to, že se většinu času skrývá za hradbou skvělých, ale přece jen „spisovatelských“ textů.
Celkově vzato je Nebudem se bát bezpochyby to nejlepší, co současná česká poprocková scéna nabízí. A ukazuje, jak hluboko je David Koller zakořeněný v samotné hudbě.
VERDIKT: 85 %
Silná, chytrá, současná rocková deska. David Koller jenom zraje.