Na streamovacích službách je album zařazeno do žánru pop. Ten ale Foukalová dělá, jak hlásá už název desky, prostě jinak. Necílí na masy okamžitě zapamatovatelnými melodiemi a nepodbízí se. To samozřejmě nepřekvapí, jakákoli poplatnost není vlastní ani její domovské kapele Lanugo. Vyzrálost i nevtíravost si hudebnice naopak přenáší do vlastní ryze autorské tvorby; hraje si s tichem, meditativností i různými žánrovými styly, třeba trip hopem nebo minimalistickou elektronikou.
O albu Foukalová napsala, že přináší její pohledy na svět, mateřství, každodennost a ženskost. „Chtěla jsem, aby tahle deska byla opravdová. Ne dokonalá, ale taková, jaké jsou naše dny,“ doplnila.
A skutečně na zmiňovaná témata nahlíží střízlivě, vyhýbá se patosu i grotesknosti. Nejde jí o žádná hesla a proklamace či hymny o nezlomnosti žen, ale o prosté zachycení všedního života. „Denní rutina, denní modlitba, složit prádlo, vítej ráno… do duše ticho, pověsit triko,“ zpívá v písni Ora et labora (Modli se a pracuj). Je to jeden příklad za všechny, jenž dokazuje, že texty podle klasických popových šablon Foukalové nic neříkají.
Osm písniček na desce se drží spíše v pomalejším tempu, ale svým vnitřním napětím každá z nich okamžitě vtahuje do malého hudebního vesmíru, kterému kromě zajímavých a různorodých aranží vévodí hlavně zpěvaččin všeobjímající hlas, hřejivý jako plyšová deka. Jazzový dril z konzervatoře a tím pádem dokonalá ohebnost jsou na něm dobře znát.
Jazzová rafinovanost nakonec do jisté míry ovlivňuje i album jako takové, a to svou nejednoznačností i nutností přistupovat k nahrávce pozorně a aktivně. Neznamená to ovšem, že by deska byla odměřená, nepřístupná anebo prostá emocí. Jen je potřeba nečekat přímočaře strhující písničky; oproti zatím poslední studiovce Lanugo z roku 2019 je debut Jinak subtilnější a jasně tak odděluje sólovou a kapelní tvorbu.
Kdo si však dopřeje čas na postupné odkrytí všech vrstev, které Foukalová a producent Radimo předkládají, ten neprvoplánové pojetí dozajista ocení. Jinak je sonda nejen do duše ženy, ale především hudebnice, která nepotřebuje nikomu nic dokazovat.
VERDIKT: 82 %
Markéta Foukalová si do sólové tvorby přenesla to nejlepší, co se během fungování v kapele naučila. Prvoplánová líbivost jí není vlastní, zároveň se nesnaží o žádné nestravitelné experimenty. Její debut sice nebude pro každého, ale z hlediska pestrosti i tematické barevnosti má hodně co nabídnout.