Obrázek k článku RECENZE: Peter Lipa slaví osmdesátiny  velkolepě. Propojuje  Slovensko s Amerikou
| Josef Vlček | Foto: PL (Press)

RECENZE: Peter Lipa slaví osmdesátiny velkolepě. Propojuje Slovensko s Amerikou

Král slovenského jazzu Peter Lipa si nadělil ke svým nedávným osmdesátinám album Nola. Není ledajaké – tvoří ho pět Lipových skladeb, natočených ve slovenštině se slovenskými muzikanty, a pět týchž kompozic, natočených s americkými muzikanty a s anglickými textaři v New Orleans. Navíc v produkci Jamisona Rosse, jednoho z nejlepších jazzových bubeníků na světě.

Svým způsobem je to jakási instruktážní deska, která ukazuje, jak výrazně se mohou lišit interpretace téže skladby. U slovenských verzí vnímáme obsah textu. Lipovi textaři (včetně jednoho songu od Milana Lasici) směrují hudbu a hlavně Lipův projev až kamsi k šansonu, který hraje ve slovenské hudební kultuře ještě výraznější roli než v Čechách (od Hany Hegerové až k Richardu Müllerovi). Jazzový šanson je navíc vylepšen multitrackováním vokalistky Svetlany Rymarenko. Když se přidá ke konci úvodního Blížence jako andělský hlas z pozadí, už tak zajímavá písnička dostane elegantní rozměr.

Slovenská část je hodně postavená na programovaných zvucích. Takový sound bývá posluchačem podvědomě vnímán trochu uměle, ale Lipa to překrývá až skoro vypravěčským stylem svého zpěvu. Je to přesně to, čemu se říká easy. Dokonce i Lasicovo jakoby blues Čosi, vyrovnávající se s jakýmsi nočním strachem, „že ty jsi jen chiméra“, má v sobě kus uvolněné lehkosti.

Neworleánská část desky je úplně jiná. Dává Lipovým skladbám čistě jazzovou atmosféru. Doprovod je tentokrát bez zřetelné elektroniky a bez počítačové hudby. Je také hodně postavený na Jamisonu Rossovi, jehož nápadité bicí udávají charakter celku. Hodně prostoru má elektrické piano, nástroj spojený se sedmdesátými lety, čímž skladby dostávají vzdálený závan čehosi konzervativního. A co by to bylo za nahrávání v New Orleansu, kdyby se neprojevil tamní specifický jazzový duch. Místy se projevuje tamní funk a trochu také gumbo, které proslavil Dr. John. V jeho stopách kráčí Peter Lipa v jedenácté skladbě, jako by bonusu mimo americko-slovenskou koncepci zrcadlově stejných a zároveň jiných skladeb. Na Lipově a Lasicově starší písni 4 kone v NOLA si totiž užijeme organizovaného chaosu dechových nástrojů, jenž známe ze starých nahrávek tradičního jazzu, ale který je zároveň dodnes přítomen v neworleanské hudbě. Skvělé výkony čtyř dechařů v této skladbě stojí opravdu za pozornost.

Ještě k Lipovi samotnému. Je mu osmdesát, ale zpívá jako pámbů. Zvláště v rodném jazyce zpívá naprosto uhrančivě. V anglických skladbách je naprosto čistý, dokonce by se dalo říct až vzorný. V písních s vypravěčským obsahem mu ale tím pádem chybí ležérnost, vlastní těm, kdo mají angličtinu nebo spíš neworleanskou američtinu za rodný jazyk.

Verdikt: 80%

Důkaz, že Peter Lipa dokáže své skladby i dnes zpívat dokonale a s neutuchající živelnou chutí, klobouk dolů před takto rozkročenou deskou.