Konference SXSW, Texas, březen 2024. The Black Keys mají akorát před vydáním nové desky, a tak se objevují na festivalu coby headlineři. V Austinu má ústřední dvojice kapely Auerbach a Carney takzvané key interview. Zaplněný obří sál Austin Convention Center pozorně naslouchá příběhu kapely, která v roce 2001 začínala hraním pro poloprázdné bary, aby jen pár let nato headlinovala Coachellu za dvakrát milion dolarů. Především bubeník Carney sází jeden vtip za druhým – třeba když s nehranou upřímností přiznává, že netušil, že bubeník má především držet rytmus. Za všemi těmi fórky je ale vidět kapela, která celé ty roky nejen poctivě dřela a pilovala skladatelský talent, ale také s velkou chutí spolupracovala s lidmi z jiných hudebních světů a rozšiřovala si tak obzory.
Na Ohio Players je skutečně hodně hostů. A to i na poměry The Black Keys, kteří tradičně spolupracují s kdekým. Nejvýraznější hvězdnou figurou je určitě Beck. Ostatně, tenhle veleúspěšný songwriter a sběratel Grammy sehrál v životě The Black Keys dost zásadní roli. Byl to on, kdo teenagerům z Ohia svým singlem Loser ukázal, jak spojit zdánlivě nespojitelné žánry v jeden stylový celek. To se psal rok 1993. A byl to také on, kdo neznámé kapele hodil lano a vzal ji na turné jako support. To byl pro změnu rok 2003.
Na Ohio Players je Beck podepsaný pod sedmi ze čtrnácti písní. Jeho rukopis je patrný hned v otvíráku This Is Nowhere, jenž nasadí feel good atmosféru půvabně rozmazanou basovou linkou, houpavým funky rytmem a jednoduchým a velmi návykovým refrénem. Beckův vliv prostupuje v podstatě celou deskou. Jeho přítomnost jako kdyby se propsala i do charakteru zvuku, který má blízko k jeho vlastním albům Odelay nebo Midnite Vultures.
Ne že by se The Black Keys hostům jako Beck úplně podřizovali. Jako vždy vaří svůj elixír bluesových riffů, fuzzových kytar, sladkých soulových harmonií i funky rytmů, tedy přesně to svěží retro, které je trademarkem kapely i Auerbachovy vlastní producentské práce. Když se ale chtějí dotknout jiné atmosféry, pomůže jim v tom host. Jako třeba Noel Gallagher, který například song You‘ll Pay povýšil na nějaký zapomenutý tajemný poklad 60. let. Skladbu On the Game zase svými kytarovými linkami pomohl proměnit v jednu z nejsilnějších balad v diskografii kapely.
O tom, že The Black Keys mají skutečně hlavy otevřené, svědčí i výběr producenta. Je jím Daniel Nakamura známý jako Dan The Automator, člen konceptuálního hiphopového kultu Deltron 3030. Na desce se navíc autorsky podepsal pod dva songy, je spoluautor singlu Beautiful People (Stay High), který ale z nějakého důvodu stojí na vykradeném motivu Feeling the Vibe známého skladatele reklamních a televizních jinglů Richarda Meada a v kontextu, jaké highlighty Ohio Players nabízí, je to spíš slabší kus.
Black Keys si v průběhu celé desky načrtávají plán, jenž jim umožňuje volně si pohrávat s jakýmkoli žánrem. Asi i proto si troufli zařadit na desku rap. A přizvali k tomu legendu Juicyho J, někdejšího člena undergroundového klenotu Three 6 Mafia. Jeho příspěvek v závěru Paper Crown je dost možná jediným skutečným překvapením alba. Jestli fanoušek od Black Keys něco skutečně nečeká, tak je to memphiský hip hop.
I přes žánrové výlety zůstávají Black Keys dost zřetelně zakotvení ve svých kořenech.
Ty připomínají povedenou coververzí I Forgot to Be Your Lover soulové klasiky z roku
1968 od Williama Bella a Bookera T. Jonese. Fakt, že Black Keys vzešli z garážového soundu, připomíná pro změnu účast Grega Cartwrighta z Reigning Sound. Cartwrightův songwriting se propil do songů Please Me (Till I‘m Satisfied) a Red ’Em and Weep. Především druhá jmenovaná a velmi povedená píseň zní, jako kdyby někdo přenesl surf music do vnitrozemského Středozápadu.
Black Keys skoro v každém songu slučují své vlastní hudební chutě a hudební feeling svých hostů v živou, svěží a velmi pestrou desku. Někdy vyrazí hodně daleko od břehu, ale nikdy úplně neztrácejí kontakt s domovským přístavem. Jinými slovy i když jsou některé písně hodně vzdálené klasickému soundu Black Keys, hudební stopa ústřední dvojice zůstává stále zřetelná. Ohio Players ve výsledku není tak nesourodá deska, jak se na první poslech může zdát. Spíš je to pečlivě kurátorovaný playlist dobrého večírku.
Verdikt: 80%
Black Keys moc dobře vědí, jak vybrat správného hosta pro správnou píseň a přitom stále znít jako Black Keys. Po chudších letech znovu rýžují zlato.