Obrázek k článku RECENZE: Of Monsters And Men do své hudby vrátili  křehkou severskou poetiku
| Michael Švarc | Meredith Truax

RECENZE: Of Monsters And Men do své hudby vrátili křehkou severskou poetiku

Islandská kapela Of Monsters and Men hlásí návrat do formy. Pryč je sice mladistvá vikinská bojovnost, která hřměla jejich debutem, zato místo ní přišel klid a rozvaha. Album All Is Love and Pain in the Mouse Parade je v mnoha okamžicích subtilní, křehké a pokojné jako zimní krajina. Snad tedy bude fungovat i v parném létě během Metronome Festivalu, kde formace po deseti letech plánuje českou reprízu.

Na minulém albu Fever Dream vkročila kapela do ryzejších popových vod a výsledek byl poněkud rozpačitý. Pryč byla poetika i jedinečnost, aranže byly většinou dost zaměnitelné a z písní šla cítit ambice oslovit širší publikum něčím snadno stravitelným. Po šesti letech ale vydali Of Monsters and Men desku – má pořadové číslo čtyři, kde vše poztrácené zase našli a složili zpátky dohromady. 

Tentokrát jdou primárně cestou křehkosti a až na výjimky nemají potřebu burácet a být přespříliš hluční. Dechové nástroje, které byly tolik dominantní na prvních dvou albech, v podstatě zmizely, ale nechybí tu. Kapela si našla jiné výrazové prostředky, aniž by přišla o svůj typický folkrockový a folkpopový rukopis. Ztišila se a zklidnila, snad proto, že na desce reflektuje životní změny, jež se přikrádají pomalu, ale nevyhnutelně.

All Is Love and Pain in the Mouse Parade má příjemnou atmosféru. Deska je jako plyšová deka, kterou se člověk obalí, zatímco za okny padají těžké sněhové vločky. Samozřejmě není celá jen pocitová, zaujme i svým pestrým obsahem. Písničky, i když je tu několik melodických popových tahounů, nepůsobí křečovitě, strojeně či neupřímně. 

Television Love je silný a dynamický otvírák, který v podobně robustním duchu doplňují songy Dream Team nebo Ordinary Creature. Na druhou stranu tu jsou introspektivní skladby jako třeba Fruit Bat či titulní Mouse Parade. S kontrasty si Of Monsters and Men hráli vždycky, tentokrát ale působí víc vyrovnaně a žádná z písní nijak rušivě nevyčnívá. Naopak do sebe všechno hezky zapadá a postupně se rozvíjí.

Není to deska, která by byla bůhvíjak strhující, protože její síla tkví v křehkosti, ne v přímočarosti. Of Monsters and Men snad došli do bodu, kdy se už nepotřebují na sílu zalíbit, a tak jsou hlavně věrní sami sobě a svým islandským kořenům. Jejich novinka spící sílu země ohně a ledu rozhodně reflektuje. 

VERDIKT: 79 %

Islandská pětice se vykašlala na prvoplánovou líbivost a našla znovu sama sebe. Její čtvrtá deska je introspektivní a hřejivá, i když někdo může postrádat větší rockovou údernost.