Nickelback si dali s desátým studiovým albem načas, když ho vydali víc než pět let po předchozím Feed the Machine. Pracovali na něm loni a předloni, ale termín vydání dlouho tajili. První indicie o novince začali vypouštět na sociální sítě teprve koncem letních prázdnin a začátkem září nabídli první singl, který zároveň zvolili za otvírák jedenáctipísňové nahrávky.
Pro začátek se také sluší říct, že Get Rollin‘ má vynikající zvuk, v tom jsou totiž Nickelback mistři. Umí ho prakticky bez výjimek perfektně naživo i na studiových nahrávkách.
Úvodní pecka San Quentin je skvělá. Velký prostor v ní dostaly rytmika a žhavá drtivá kytara. Je to přesně ten rytmus, který mají, v rychlejší či pomalejší podobě, obecně všechny hitovky bez ohledu na žánr. Matoucí je jen videoklip k písni o nechvalně známé věznici, který se odehrává ve školním kampusu. To je však jen poznámka pod čarou, protože to na kvalitě písně nic nemění.
Pokud by se celé dílo neslo v tomto duchu, je to minimálně na devadesát procent a máme tu jedno z nejpovedenějších alb roku. Vlastně je od Nickelback docela nefér, že posluchače namlsají hned na začátku a ten se pak natěšený prokousává celou deskou v očekávání dalšího lomcováku, avšak marně, takže výsledkem je rozčarování, či dokonce zklamání. Do šesté písničky včetně tak muzika, zpěvy a prvky, které jistě budou dobře využitelné při koncertech, stále poměrně dobře fungují, pak už ale můžete přehrávání klidně zastavit a vrátit se na začátek, abyste neztratili chuť.
Vezměme to ale postupně. Druhá píseň v pořadí Skinny Little Missy je taky ještě pěkně údernou záležitostí s přísnými riffy. Kapelu v ní bezpečně poznáte. I ona vás například při jízdě v autě nebo při cvičení udrží svěží, ve střehu a motivované. Nechybí ani prostor pro vytleskávání, který bude možné perfektně využít na koncertech. Those Days, třetí v pořadí, je chytlavá, skoro až popová záležitost. Vzpomínková písnička na „ty dny, kdy…“ napsaná podle typického nickelbackovského receptu na to, jak chytit fanouška, respektive spíš fanynku za srdce, s lehce stadionovým popěvkem, jenž funguje jako další lapací pojistka.
V High Time kanadský kvartet fušuje do moderního amerického country a jde mu to moc hezky. Nickelback se pustili do nových vod, ale pořád jsou to oni. Máme tu jeden z nejpříjemnějších tracků celého alba Get Rollin‘. A teď zase přitvrdíme. Následující Vegas Bomb má ostrý metalový úvod, nechybí povedené, moderně rockové kytarové sólo a až na popěvek, který zní, spíš jako by píseň byla o bonbónu, než o bombě, dobrý. S poprockovou Tidal Wave se vydáváme surfovat na pláž ještě dřív, než vůbec zazní zpěv. Ostatně uslyšíte v ní i mořské vlny, které samy o sobě uklidňují a hladí, což je přesně ten efekt, jaký má i celá píseň. Rozhodně si ji budete chtít poslechnout víckrát.
Sedmička Does Heaven Even Know You‘re Missing? je typický kroegrovský oplodňovák se zapojením akustické kytary, jenž rozněžní nejednu ženu či dívku, a je to nuda. Kolikrát už jsme takovou hypersmutnou podbízivou píseň slyšeli? Aby toho náhodou pořád ještě nebylo málo, následující kus Steel Still Rusts je nemlich to samé. Také další píseň Horizon je pokračováním v pomalejším rytmu. Přestože už není tak moc uplakaná, pořád se tak nějak vleče. Při předposlední Standing in the Dark se Nickelback opět mírně rozjíždí, ale k síle podobně nazvané písně od amerických 3 Doors Down (In the Dark), natož slavného hitu z dílny ikonického Bruce Springsteena (Dancing in the Dark), které se mi při přečtení titulu skladby okamžitě vybavily, má hodně daleko. Just One More je pohodová houpavě rytmická příjemná závěrečná tečka na spravení chuti. Na konci tracklistu nicméně působí jako vytržená z kontextu.
Verdikt: 60 %
Už jen podle názvu bych od Nickelback na Get Rollin‘ čekala nadvládu rockových pecek s tahem na branku, nikoli převládající sladký pop rock. Navíc v písních, jaké jsme od nich už několikrát slyšeli. Tvrdší kusy i výlet do říše country vřele doporučuji.