Chuť vykročit mimo bezpečné teritorium je vždycky u každého hudebníka cenná a je samozřejmě zajímavé sledovat, kam ho to posunulo. Nápad natočit „split sám se sebou“ je vtipný, dokazuje invenci, otevřenost a nesvázanost zkostnatělými pravidly. Zároveň je to ale určitý vtip pro zasvěcené, u něhož se lze obávat, že nikdo jiný než skalní příznivci ho neocení. Přesto jsou ty dvě strany alba vlastně dvěma stranami téže mince. Jekyllem i Hydem.
Kapela Telefon, která kdysi dávno byla předchůdcem Chorobopopu, byla na punkové scéně jednou z moravských legend devadesátých let. První stranu alba lze tak chápat jako poctu těmto kořenům, přestože tu rychlé a melodické kytary pohání automatický bubeník. Jenže co si budeme namlouvat, poppunkové jízdy se dávno využívají už i v reklamách nebo jako doprovod teenagerských komedií. Takže jediné, proč má smysl podobné písničky poslouchat i v roce 2024 (pokud nejste jen nostalgik a staromilec), jsou texty. Ty se tu však zvukaři podařilo velmi úspěšně „utopit“ a srozumitelné jsou jen v útržcích sloganů. Kdo ale chce poslouchat punkovou desku a texty si u toho číst? Je to škoda, protože skvěle reagují na současnou dobu, sarkasticky komentují všeobjímající dezinformace a prohnilost médií, u nichž je nejprve potřeba vědět, kdo je vlastní a stojí za nimi, aby bylo jasné, zda je alespoň potenciální možnost, že budou důvěryhodné.
Pro většinu nezasvěcených z alba zůstává čnít jeho druhá polovina, kde jsou podobně výrazné a skvělé texty, jen snadno srozumitelné a doprovázené osmdesátkovými syntezátorovými zvuky. A ta nekompromisnost, jedovatost a nechuť k toleranci či smířenosti se vším okolo, je i tady vyřčená naprosto otevřeně a bez skrupulí: „Tisíc let čekat na zázrak, když přijde, tak ho popřít / hlavně že břicho nemá hlad, o sutanu krev utřít / Doba je stejně pitomá, jak všechny doby předtím / život je čas, co ti máma dá, co má Bůh s tím, já nevím…“
Právě druhá polovina alba, ačkoli svou náladou připomene z post punku vzešlé poprockové spolky, kterými u nás byli třeba Soubor tradičního popu, Jižní pól či Diskrétní skok, ukazuje, že se Chorobopopu dobře podařilo vytáhnout z oné novoromantické vlny její esenci. Nejde jen o pouhé napodobování tehdejších trendů, ale spíš o současnou odpověď. Hodně podobným způsobem ostatně dnes k dědictví osmdesátých let přistupují i jiní – například pražští kolegové Dukla. Je tu zřejmý nadhled (úvod skladby Vypravěč zní jak citace slavného basového úvodu beatlesovského Come Together, jak by ho asi zahráli Depeche Mode), ale i dobře odvedené řemeslo. Dusot „tlustých“ beatů, minimalistické vyhrávky a hutné basy občas nechávají posluchače v nejistotě, zda to autory natolik bavilo, anebo zda si z toho náhodou tak trochu nedělají legraci.
Chorobopop patří k těm, jejichž síla tkví hlavně v koncertní energii. Jejich třetí album se dvěma odlišnými úhly pohledu ale ukazuje, že i ve víceméně undergroundových podmínkách a bez obřího budgetu na producenta může vzniknout zajímavá nahrávka, která nabízí i něco víc než jen kulisu k jiné činnosti. A že nebát se opustit komfortní zónu může přinést cenné oživení i schopnost oslovit dosud neoslovené. Což je přesně to, o co by se měli pokoušet všichni hudebníci bez ohledu na žánr.
Verdikt: 72%
Někdy stačí o věcech přestat jen mluvit a prostě je zkusit udělat. Jak dokazují Chorobopop v praxi, dá se tím jenom získat. Punk a synth pop opravdu nemusí být v opozici.