Když umělkyně formátu Anny Calvi po několikaleté odmlce ohlásí nový materiál, očekávání se obvykle upínají k velkému albovému gestu. Calvi však tentokrát zvolila subtilnější, leč o to naléhavější cestu. Čtyřpísňové EP Is This All There Is? není pouhým doplňkem diskografie, ale první kapitolou ambiciózní série, která zkoumá metamorfózu lidského „já“. Pro autorku, jejíž projev byl vždy definován pnutím mezi operní dramatičností a syrovou kytarovou dravostí, představuje tato nahrávka reflexi radikálního životního zlomu, přerodu v matku a s tím spojeného pocitu ztráty i znovunalezení sebe sama.
Nahrávka působí jako filmová krajina obydlená silnými charaktery. Calvi si ke spolupráci přizvala osobnosti, které spojuje, slovy autorky, „subverzivní upřímnost“. Hosté jako Iggy Pop nebo Laurie Anderson zde nefungují jako marketingové ozdoby, ale jako organické součásti vnitřního dialogu. Hned úvodní, zneklidňující duet s Iggym Popem v God’s Lonely Man nastavuje tón. Neúnavný, až zlověstný rytmus připomíná rozbitý metronom a doprovází konverzaci o umění sebedestrukce, kde se unavený baryton legendárního veterána potkává se stěnou zkreslených kytar a až nadpozemským výrazem Anny Calvi. Je to meditace nad maskulinitou a izolací, která v závěru graduje do drásavého vyznání touhy po něčem víc než jen pouhém přežití.
Sevřenost nahrávky se prohlubuje v cover verzi Bonnieho „Prince“ Billyho I See a Darkness. Zde se kytary Anny Calvi mění v temné, osudové zášlehy, do nichž křehce vstupuje hlas Perfume Geniuse. Jejich vzájemné proplétání a doplňování vět působí téměř jako rituální šepot, v němž se mísí melancholie s hlubokou smyslností. Právě v těchto momentech vyniká schopnost Calvi vytvořit zvukový prostor, který je sice místy mrazivý, ale stále vřele lidský.
Nejvíce experimentální polohu album nachází v reinterpretaci Kraftwerk. Skladba Computer Love se v rukou Calvi a Laurie Anderson zbavuje digitální sterility a mění se v touhu po hmatatelném doteku. Zatímco Anderson skladbu vede svým typickým narativním projevem, Calvi nad lo-fi rytmikou vrství andělské sbory beze slov, čímž dává existenciálním otázkám alba téměř sakrální rozměr.
Titulní píseň, na níž s Calvi spolupracoval Matt Berninger z The National, pak celou mozaiku uzavírá v triumfálním, orchestrálně stínovaném oblouku. Kontrast mezi Berningerovým civilním, sametovým barytonem a expanzivním, až heroickým projevem Calvi vytváří napětí, které vrcholí v majestátním kytarovém riffu.
Anna Calvi po osmi letech od Hunter přišla s naléhavým manifestem. Na této nahrávce dokazuje, že i na malé ploše lze zaznamenat výraznou stopu, kde se osobní krize mohou měnit v univerzální výpověď i krásu.
Verdikt: 78 %
Anna Calvi v dialogu s legendami přetváří existenciální nejistotu v čistou hudební magii.