Marjari pojí dlouhodobé přátelství i „spoluhraní“ s kapelou prazdniny. S jejím basákem a producentem Michaelem Schnaubertem na nové desce tentokrát spolupracuje po autorské i produkční stránce. Navíc i její doprovodná kapela doznala personální obměny. Žádnou z těchto změn ale hudba rozhodně neutrpěla, právě naopak.
Marjari zmiňuje, že se po vítězství v soutěži musela naučit stát si za svým a neřešit, co si myslí druzí, protože všem se stejně nikdy zalíbit nemůže. A vymezení se nejen v hudbě, ale i v mezilidských vztazích a metaforické pálení mostů je jedním z hlavních inspiračních zdrojů, odkud koneckonců pravděpodobně pramení i název desky. A ačkoli na první dobrou může hudební složka znít poměrně pohodově, vyplatí se zaměřit na texty. Výborným příkladem je třeba první singl Spine, jedna z nejsilnějších skladeb na desce vůbec, ve které v duchu názvu alba Marjari pálí něco, co v minulosti vybudovala. Skladbu Baltic Sea doprovází optimistický beat, ale rozchodový text, kde Marjari zpívá o tom, jak sedí na pláži a “doufá, že nikdo nevidí, jak její slzy padají do moře”. Moře, respektive voda, je vůbec silným inspiračním zdrojem, jak jde poznat z doprovodných zvuků i z názvů skladeb. Když není u řeky nebo Baltského moře, tak je třeba na opuštěném ostrově.
Ačkoli písničky stojí stále především na kytaře, oproti debutu je deska víc elektronická, obsahuje více syntezátorových ploch, místy lehce připomíná třeba album Blue Weekend od Wolf Alice. Marjari je ale v základu stále především písničkářka, takže skladby budou fungovat, i když je bude hrát jen s kytarou bez doprovodné kapely v zádech. Nepředstavujme si ale typickou českou písničkářku, jejichž tvorba bývá často nasáklá folkem, v případě Marjari se jedná spíše o zahraniční pojetí tohoto žánru. Sama ani necílí jen na tuzemskou scénu, proto dává i smysl, že zpívá v angličtině, i když by pro našince bylo fajn rozumět textu na první dobrou.
Po textové stránce jako nejosobnější skladby z desky vyčnívají pravděpodobně Until Now a Your Room, jedna z nejstarších skladeb na desce. Ta trochu rozbíjí ten pohodový, až by se dalo říct podkresový poslech, a je mi trochu líto, že takových zapamatovatelných momentů, které posluchače trochu vytrhnou ‚z limbu‘, není na desce více. Jako třeba když druhá, závěrečná část skladby Olive Trees dospěje do svého mocného finále. Zní to, jako by to Marjari nakonec opravdu všechno podpálila, což myslím samozřejmě v dobrém slova smyslu.
Stejně jako debut je deska vlastně docela kratičká. Jelikož skladba Olive Trees se dělí na dvě části, tvořící intro a outro desky, obsahuje vlastně jen sedm plnohodnotných skladeb. Není to ale úplně na škodu, zdá se že po hudební i textové stránce stíhá říct vše potřebné a není nutné natahovat stopáž nějakou vatou. Výsledkem je velmi příjemná deska, která má potenciál potěšit všechny posluchače podobného žánru, v jakém tvoří i Marjariny oblíbené interpretky jako Alice Phoebe Lou nebo Clairo.
VERDIKT: 80%
Nové album Marjari vlastně vůbec nezní jako česká deska, může se směle poměřovat se svými zahraničními vzory.