Když se kapela dožije padesátky, hrozí jí dvě pasti: muzeální patina, nebo křečovitá snaha znít „jako dřív“. The Damned na Not Like Everybody Else volí třetí cestu – hrají, jako by šlo o zkoušku v garáži, jen s tím rozdílem, že každý úder i akord má za sebou půl století zkušeností a řadu jizev. Deska coververzí věnovaná kytaristovi a původnímu autorovi repertoáru kapely Brianu Jamesovi není sentimentální oltář. Je to rychlá projížďka dějinami kytarového neklidu, postavená na vlivech, které kdysi formovaly Jamesův kytarový styl.
Největší devizou desky je chemie. Zpěvák Dave Vanian pořád umí být vypravěčem z temného rohu místnosti. Jeho hlas je stále rozpoznatelný a v hlubších polohách zní jako pozdní noční zprávy z konce světa. Captain Sensible k tomu přidává pojetí kytary, které nikdy nebylo jen punkové. Je to muzikant, co umí nakopnout riff a zároveň ho zformovat do smysluplného sóla. A návrat bubeníka Rata Scabiese po čtyřech dekádách do studia je slyšet na práci s tempem: rytmika šlape, ale netlačí na efekt, spíš žene dopředu s disciplinovaným přístupem sloužícím celkové kompozici.
Not Like Everybody Else zároveň ukazuje, jak těžké je vzdát poctu, a přitom zanechat vlastní stopu. The Damned se o něco podobného ani moc nesnaží. Většina materiálu zůstává až příliš uctivá vůči originálu. Tam, kde by člověk čekal, že The Damned z cizí písně udělají vlastní malý horor či karneval, často slyší spíš velmi dobře odehraný jam. Motto „I’m not like everybody else“ tu funguje paradoxně: kapela zní přesně tak, jak ji po celé dekády známe, ne jako někdo, kdo se odvážil překročit hranice stanovené originálem a vytáhnout z něj „to zvláštní“, kvůli čemu tyhle písně přežily tak dlouho.
Když to ovšem vyjde, je to přesné. Making Time má motor, který by nastartoval i v roce 1966, a zároveň současnou ostrost. Gimme Danger zase roste do apokalyptické nálady, kde klávesy Montyho Oxymorona roztahují prostor a Vanianův baryton dodá slovům „gimme danger“ váhu. Jinde se naopak ztrácí křehkost a éteričnost (cover Pink Floyd See Emily Play), takže zůstává „jen“ poctivá energie.
Závěrečná The Last Time s přítomností samotného Jamese je nejdůležitější gesto celého alba. Nejde o triumf, spíš o připomínku toho, že i legendy jsou dočasné. Not Like Everybody Else tak není velká reinterpretace rockové historie, ale živý dokument kapely, která to stále umí rozpálit, i když občas zapomene škrtnout sirkou.
VERDIKT: 65 %
Not Like Everybody Else je pocta hudebním vlivům a Brianu Jamesovi. Album se ohlíží nazpět. Chybí ambice interpretovat minulost znovu. Ale v tomto případě to nevadí – fungovalo to dokonale.