Slovo krása je u Zinky na místě. Hudební obrazy, které zpívající violoncellistka na svém albu vytváří, jsou nasáklé hladivou zvukovou invencí, silnými hudebními tématy a křehkými emocemi až k prasknutí. Písně i instrumentálky se vznáší ve větru, plovou po hladině, choulí se v koutku, bojí se a zároveň se svého posluchače jako by kradmo dotýkají. Někdy se jim chce až tančit, ale jen tak v náznacích. Znáte přece ty kreace, kdy tanečník tančí jen pohyby prstů!
No jasně, violoncello je jedním z nejemocionálnějších hudebních nástrojů a Kovalová ví až moc dobře, jak z něj vydolovat maximum citů. Nejlépe je to znát ze skladby Cellový kus, kde má její nástroj nejčistší, opravdový violoncellový zvuk. Ale i když se violoncellistka spolu s producenty mazlí s napojenou elektronikou a cajon připomínající rytmikou, pořád ve zvuku jejího nástroje zůstává dostatek čehosi jemného a něžného. Krásně je to znát v písni Orfeus, kde úvodní pizzicato zadělává na vznešenou a přitom cituplnou melodii.
Album Zinka patří do kategorie současné alternativní hudby, ale ze všeho nejblíže je soudobé vážné hudbě, a to dokonce ve dvou jejích experimentálních podobách. Na jedné straně je to musique concrete, tedy hudba vytvářená z reálných, jen zvukově upravených zdrojů, na druhé je v jejích skladbách přítomna také electronic music čili hudba realizovaná prostřednictvím umělých, syntetických zvuků, které občas vstupují především do doprovodných tracků. Někdy je pro posluchače Zinky samozřejmě těžké oba principy rozlišit, ale dá se celkem snadno dešifrovat, že až prestižní snahou violoncellistky bylo generovat co nejvíc zvuků ze svého nástroje. Ono je to víceméně jedno, důležitý je výsledek.
Mezi těmito dvěma tvářemi instrumentální hudby bloudí Terezin jasný hlas. Ať zpívá česky, nebo anglicky, zní v jejích písních zcizený, osamělý až bezbranný. „Vím, já vím, tak se to nemělo stát / chrám pod žebry byl napaden už tolikrát,“ popisuje ten pocit zranitelnosti v úvodním Chrámu. Jako kdyby lamentovala někde v prázdné ledové pustině. Těžko říct, zda Terezie vnímá své texty jako poezii, někdy to vypadá, že tu ambici má, ale spíš je to další emocionální nástroj, který dost často vede hlavní melodii.
Absolutorium si zaslouží také oba producenti Pjoni a Aid Kid, jimž se podařilo udržet třiatřicetiminutový útvar v kompaktní jednotné podobě, takže deska působí jako jednolitý celek. Ať se v ní ozývají rytmické nástroje, nebo zní jen mnohokrát nesamplované cello. Nálady skladeb spolu souvisejí, česky a anglicky zpívané skladby jsou dobře rozprostřeny spolu s instrumentářkami. Autorce pomohli dát skladbám místy prsty protékající, až nadpozemskou atmosféru, o které netřeba žvanit, jen plnými doušky inhalovat náladu alba, jež si žádá vaše otevřené srdce, či jak Terezie říká otevřený „chrám pod žebry“.
Verdikt: 90 %
Nádherné a silně autorské album, jaké se nerodí každý den.