John Lydon už dávno není oním šíleným a pozérským punkerem z časů Sex Pistols. Svůj pohled na svět ale nezměnil ani trochu. S postupujícím věkem (letos oslavil 67. narozeniny) připomíná sarkastického skřeta z fantasy příběhu, který chrlí svou zlobu na všechny a všechno a vyloženě se raduje z toho, že může někoho pozurážet. A jak dokazují nahrávky PiL, vlastně to může být i zábavné – jeho invektiv nejsou ušetřeni ani punkeři, ani liberálové a své si vyslechnou aktivističtí studenti i hippies, marxisté, mučedníci, politici i třeba jen hloupí reprezentanti lůzy. Aktuální skladby v tom nejsou jiné a jen třeba název jedné z nich Being Stupid Again (být znovu hlupákem) je dostatečně výmluvný.
Celé album ovšem předznamenal lednový singl Hawaii, kapelou nominovaný na Eurovision Song Contest. Dojemně lyrickou a milostnou píseň, která je nakonec závěrečným bodem nové desky, Lydon věnoval své manželce Noře umírající s Alzheimerovou chorobou. Hodně se v ní vzdálil všemu, co kapela zatím vyprodukovala. Zasněně křehké kytarové linky v ní plavou nad šamanským rytmem a sentiment i melancholii se nikdo ani nesnaží zastírat. Lydon nakonec ovdověl v dubnu, půl roku potom, co odešel i Keith Levene, Lydonův přítel a kytarista, který s ním Public Image Limited spoluzakládal (a ještě předtím stál i u zrodu The Clash). Zdá se, že obě úmrtí Lydona nemálo ovlivnila a promítla se i do zbytku celé nahrávky. Syrový postpunkový zvuk a strojové rytmy tentokrát ustoupily důkladnějším aranžmá i pestřejšímu výsledku. A to aniž by se vytratila charakteristická dubová basová linka, jasné poznávací znamení celé kapely.
Skutečnou vlajkovou lodí padesátiminutové nahrávky je ale druhý singl Car Chase s výrazným syntezátorem. Tanečně rozhoupaná a skvěle šlapající věc dokazuje, že kapela, která už od comebacku v roce 2009 funguje v neměnné sestavě, je nejen skvěle sehraná a na myšlenkově stejné vlně, ale hlavně, že ji stále neopouštějí silné nápady. Podobně skvělá je i neurotická a až industriálem načichlá North West Passage, dokonalá esence všeho, co PiL charakterizuje. Instrumentální nevšednost se tu výtečně potkává s dramatičností vokálního projevu. Lydon, který navíc v minulosti spíš agresivně vyštěkával své slogany a střídal to s patetickou recitací, tu mnohem více opravdu zpívá, a například v písni Walls je z přechodů od deklamací ke zpěvu velmi zdařilý stavební prvek.
Bohužel to neplatí beze zbytku a na albu najdeme i víceméně nudná místa, jakými jsou třeba Pretty Awful nebo Down on the Clown, doslova iritující čekáním na to, zda se stane něco, co by narušilo kolovrátkovou nevzrušivost, a probudilo skladbu z mrazivé strnulosti. Svou neschopností jakkoli gradovat či přijít s něčím překvapivým jsou ukázkově slepou cestou.
Jakkoli působí stárnoucí Lydon občas až legračně a s před časem deklarovanou podporou
Donalda Trumpa se zas zdálo, že ve snaze být za všech okolností vždy a všude kontroverzní se už ocitá mimo realitu, po hudební stránce je se svými spoluhráči stále přesvědčivý a dostatečně tvůrčí a schopný nabídnout zajímavou i konkurenceschopnou tvorbu. Albu nechybí zajímavé nálady ani uhrančivá atmosféra a mladistvou energii stejně dobře nahrazují soustředěnost, semknutost kapely i její instrumentální schopnosti. Ne že by to po těch letech bylo zrovna málo.
Verdikt: 72%
Jakkoli s Johnem Lydonem při jeho spílání mladé generaci nemusíte vůbec souhlasit, bylo by hloupé se tím nechat ovlivnit natolik, že zavrhnete celou jeho aktuální tvorbu. Jak ukazuje album End of World, ochudili byste se tím především vy sami.