Kevin Morby na osmém studiovém albu Little Wide Open uzavírá svou středozápadní trilogii deskou, která působí jako dlouhý výdech po letech na cestách, ztrát, návratů a tichého smiřování. Po albech Sundowner (2020) a This Is a Photograph (2022) se na novince krajina amerického vnitrozemí mění v živý organismus: v místo, kde se rodí úzkost, víra, touha po bezpečí i vědomí, že čas se nedá zastavit. Morby tu zní jako někdo, kdo minulost přijímá, vyrovnává se s ní a posouvá se do další životní fáze.
Little Wide Open je folkrocková deska pro dlouhé jízdy, ale skutečný pohyb probíhá uvnitř. Aaron Dessner z The National, který album produkoval, Morbyho hudbu nezahlcuje efekty ani velkými gesty. Naopak ji čistí, nechává dýchat a staví kolem ní prostor, v němž se banjo, mandolína, housle, smyčce, klavír i lehce zastřené kytary přirozeně skládají do měkkého, melancholicky vřelého zvuku. Základem je americana čerpající z Boba Dylana, Lou Reeda, Toma Pettyho (jehož desku Highway Companion Morby jako inspiraci explicitně zmiňuje) i Leonarda Cohena, ale nikdy nepůsobí jako žáček kopírující ikony. Jeho síla je v civilnosti a přirozenosti.
Hned v několika skladbách se vrací obraz domova jako místa požehnaného i ohroženého. V Badlands zpívá o „velké katastrofě, které říkáme domov“, zároveň přitom nechává zaznít větu, že „nebe je místo na Zemi“. Právě v této dichotomii album nachází svou podstatu. Nebe a pustina nejsou protiklady, spíš dvě tváře stejného obzoru. Morbyho hlas je jemný, vřelý, vyprávějící. Pod jeho klidem se neustále ozývá vědomí křehkosti. „Vím, že to bude bolet, když se tam dostanu první,“ zpívá jako člověk, který o smrtelnosti nemluví okázale, protože ji nosí příliš blízko.
Album se nevyhýbá bolesti, ale odmítá z ní dělat pózu. V Natural Disaster se milostná zkušenost překlápí do řeči zemětřesení, sesuvů a tornád („Kopce se hroutí / Tornáda pustoší pláně / A celá Země se třese / Když narazím na něco dobrého“). Lucinda Williams tu vystupuje jako hlas paměti, který Morbyho zranitelnost rozšiřuje o drsnější zkušenost. Podobně Justin Vernon (frontman Bon Iver) vnáší do nahrávky duchovní výšku, aniž by narušil její střídmost.
Titulní Little Wide Open je přirozeným středobodem alba. V ospalém country proudu, s banjem a nádhernými doprovodnými vokály Katie Gavin (MUNA), zní Morby nejblíž tomu, co by se dalo nazvat přijetím. „Někdy jsme jako diamant, jindy jako prach, někdy jako zlato a jindy jako rez,“ zpívá bez potřeby dovysvětlovat. A když se v závěru obrací k času slovy, aby k němu byl laskavý, není to prosba poraženého, ale smířený rozhovor s jedinou silou, která nás všechny přesahuje.
Morbyho psaní je na Little Wide Open nejpůsobivější tam, kde zůstává prosté. V Javelin či Die Young se z mladické bezohlednosti stává vzpomínka zbavená opilého lesku. Ve Field Guide for the Butterflies pak klidná melodie srovnává zdánlivě všední masakr hmyzu žijícího na dálnicích s tím, jak se lidé rozhodují žít své životy („Ve světě, který zabíjí, ach, nebudu sedět v klidu / Není to sebevražda, když zemřu honbou za vzrušením“). Zní to jako krédo člověka, který si neplete neklid se sebezničením.
Little Wide Open plyne pomalu a občas až příliš spoléhá na jednu náladu. Jenže právě v trpělivosti je jeho podstata. Není to album vrcholů určených k okamžitému vytržení, ale souvislý prostor, kde se prach, samota, bouře a modrá obloha postupně slévají do poklidné moudrosti. Kevin Morby natočil (jak sám říká) svou nejintimnější desku. Široce otevřenou, a přesto sevřenou kolem srdce.
VERDIKT: 80 %
Little Wide Open je něžné, zralé a osobní album o domově, čase a kráse, která přežívá i v prachu. Morby na něm proměňuje zranitelnost v čisté písničkářství.