Chrpy tvoří matadoři muzikanti, kteří už na českém písečku mají ledacos za sebou. Není proto divu, že Jan Vegy Táborský, Josef Stoláč Stolárik, Tomáš Tomsn Bursík a Tomáš Blažek přicházejí s debutem, který netrpí začátečnickými chybami. Jejich kapela Chrpy o sobě s nadsázkou mluví jako o „dad rocku“ – a vlastně tím docela přesně vystihuje vlastní pozici.
Na prahu otcovství a ve chvíli, kdy se jejich členové posouvají do další životní etapy, si plní dávný sen: mít kapelu, která hraje hudbu, na níž vyrostli a pro kterou v jejich dosavadních projektech nebyl dostatek prostoru. Zatímco Stoláč a Tomsn prošli streetpunkovou školou v Just for Being, Chrpy tentokrát míří mnohem přímočařeji k pop punku s jasnými odkazy na Blink-182 nebo Taking Back Sunday. Na české scéně přitom podobně ambiciózních kapel není mnoho.
Po konci Criminal Colection zůstalo v tomhle prostoru spíš prázdno, které dnes částečně zaplňují vedlejší aktivity členů Skywalker v podobě Bitter Season. Chrpy tak vstupují na pole, které je pořád trochu neprobádané. Zásadní je pak jejich rozhodnutí zpívat výhradně česky – krok, který může snadno sklouznout k lacinosti a narazit u ortodoxních fanoušků žánru. Chrpy se tomu ale zatím vyhýbají. Nechtějí být další Jaksi Taksi nebo Zakázaný Ovoce, spíš se snaží najít vlastní polohu, která obstojí jak u jejich vrstevníků, tak u mladší generace. I proto, že pop punk jako takový vlastně nikdy úplně nezmizel.
Debut Co mohlo být od Chrpy je první ucelenou vizitkou kapely po zhruba dvou letech fungování. Devět skladeb vtěsnaných do necelé půlhodiny poměrně přesně ukazuje, kam kapela míří. V rámci domácího pop punku se jim daří najít vlastní zvuk, což je u podobně „žánrově vědomých“ projektů zásadní.
Hned úvodní „Mládí“ si ale říká o drobné rýpnutí. Pokud by existoval zákon, který by poppunkovým kapelám zakazoval zpívat o ztraceném mládí, byla by to možná úleva pro všechny zúčastněné. Právě práce s emocí je totiž na desce trochu nevyrovnaná – místy sklouzává k patosu, který pak rozmělňuje jinak silné momenty. I kvůli tomu občas není úplně jasné, kam Chrpy vlastně směřují: jestli chtějí zůstat respektovanou klubovou kapelou, jakou už jejich členové v minulosti dokázali být, nebo jestli míří směrem k širšímu, možná i takzvaně rádiovému publiku. Když ale fungují, fungují naplno. Následující Co mohlo být, to se nepočítá je výrazná emo-rocková věc, která stojí na výrazném screamovaném refrénu. Ten se postupně překlápí do silně nakažlivé poppunkové polohy a bude to jistě silná věc nejen pro letní festivalová pódia. Ještě přesvědčivější jsou Ztraceni v hlubinách, kde se kytarový tandem Vegy se Stoláčem opírají do ostřejších riffů, aby je vzápětí vyvážil velký, dobře vystavěný refrén. Právě tyto dvě skladby patří k vrcholům desky.
Bouře pak ukazuje druhou polohu kapely. Pomalejší, melancholičtější tempo dává prostor detailům – v klidnějších pasážích se objevuje trubka nebo akustická kytara, zatímco refrén drží pohromadě klávesová linka. Je to chvíle, kdy Chrpy opouštějí čistě přímočarý pop punk a zkouší pracovat s atmosférou, aniž by ztratily dech.
Stráž je opět pomalejší skladbou s ambiciózní čtyřminutovou stopáží, kde se možná nejvíc projevuje muzikantská vyzrálost Chrp – další skvělý refrén „Jsme jako písek v hodinách, nahoru dolů, nahoru dolů!“ je celkem nebezpečným ušním červem, pokud se dostane do širšího povědomí posluchačů.
„Každý šrám je lekcí, za žádnou cenu nechci být tím, kdo promarnil svůj život v cizích představách… neúspěch se dá přijmout s hlavou vztyčenou…“ to se zpívá v písni Šrámy, která je už opravdu cítit patosem. Tady je znát, že čeština může být pro podobný typ emocí omezující, což je nejspíš jediná vada na kráse této desky. Jinak jde ale o kolekci skladeb, kterou by bez problému mohli vzít za svou i ti největší hráči žánru. Při poslechu se nabízí třeba srovnání s All Time Low – zvlášť s ohledem na jejich poslední, spíš nevýraznou desku. Právě v takovém kontrastu vynikne, jak silný autorský potenciál Chrpy mají.
Verdikt: 80 %
Chrpy jsou novým zjevením na české klubové scéně, avšak mají potenciál nahlodat i mainstreamovou scénu díky snadné uchopitelnosti své hudby. Debutová deska Co mohlo být nastavuje poměrně vysoký standard. Sem tam sice některé textové linky zatahají za uši, ale výsledný dojem je rozhodně pozitivní – a je skvělé sledovat, jak tihle tátové s přehledem vracejí pop punk zpátky do formy.