Jen dva dny před vydáním albové novinky, 17. května, se kapela představila v pražském klubu MeetFactory. K recenzi alba proto přidáváme ohlédnutí za koncertem. Přibližně stovka návštevníků, z nich značnou část tvořili zahraniční fanoušci, v hojném počtu mluvící německy, měla možnost v předstihu slyšet většinu novinkového materiálu. Snoubí se v něm indie, post-punk, kytarový sound a civilní zpěv.
V úvodní skladbě alba guard najazzlý úvod nabízející klavír, kytaru a bicí trochu mate. Nejde o zcela typický zvuk kapely, i když lehké, vzdušné flow najdete v řadě dalších skladeb na albu. Zpěvačka Nina Cristante si jen tak pohrává s hlasem a stačí jí k tomu pouhé tři tóny. I přesto jak vše zní jednoduše, je to zajímavé, vtahující a v konečném důsledku i hravé.
Následující hitový singl Nurse! působí jako droga. Je návykový, oproti úvodní skladbě víc barevný. Přináší i to, co je pro kapelu příznačné - střídání vokálních partů všech jejích členů (kromě Cristante i kytaristy a zpěváka Jezmi Taarika a doprovodného kytaristy a zpěváka Sama Fentona).
Další singl punkt je temnější a zatěžkanější než Nurse!. Zvukově zní jako indie kapely přelomu 90. a nultých let. Repetitivnost skladby působí jak opiát a zatímco zpěv Sama Fentona je uklidňující, Christante je v druhé polovině songu zneklidňující a naléhavá.
Mezi nejlepší položky celkem patnáctiskadbového alba trvajícího necelých 44 minut patří šlapající groovy skladba yes i have eaten so many lemons yes i am so bitte, kytarový banger Friends, příjemná kytarová indie věc best in show nebo aktuální singl changer nabízející zasněnou neagresivní naléhavost, která se do člověka naprosto vpíjí.
Přestože hlavní hudební směřování kapely je zcela jasné, nabízí na desce i různé úkroky, které dělají její hudbu víc zajímavou. My kiss era tak přichází s pomalým trip-hopovým začátkem a pohodou, kterou nenaruší ani proříznutí nabustrovanou kytarou. F.O.B. je pak psychedelickou, pomalou, hranatou hudební záležitostí, která dává vzpomenou na výraz muziky, kterou Beck dělal v 90. letech v období po svém komerčním průlomu. V Missus Morality pak vokálně téměř neměnná Cristante zabrousí do hladin vyšších tónů ve skladbě, která je moderní verzí shoegaze stylu.
Přetrpěný koncert
Na desce zní bar italia skvěle a není s podivem, že se jejich novinkovému albu věnuje drtivá většina anglického hudebního tisku. Ovšem pražské vystoupení kapely už bylo z trochu jiného soudku. Trio Cristante, Taarik a Fenton v MeetFactory doplnili ještě basistka a bubeník. Už nástup pětice byl předzvěstí, že nepůjde o standardní koncertní záležitost. Je běžné, že když členové kapel před začátkem koncertů přicházejí na pódium, vítá je potlesk. A je jedno, zda větší nebo platonický. Při příchodu členů bar italia před pražské publikum netleskal vůbec nikdo. Ani jeden jediný zmatený zoufalec.
Těžko říct, zda šlo o jeden z důvodů toho, jak následujících padesát minut vypadalo. Členové kapely totálně ignorovali jakoukoli komunikaci a interakci s publikem. Možná je v tom ze začátku vystoupení utvrzovaly pazvuky vydávané už zmíněnými německými návštěvníky koncertu. Ještě víc překvapivé ale bylo, že členové bar italia nijak nekomunikovali ani mezi sebou. Řeč těla muzikantů na pódiu vůbec nenaznačovala, že by mělo jít o kapelu před možným velkým hudebním průlomem. Nina Cristante jako hlavní zpěvačka evokovala komunikačního lídra, který by se měl pokusil s publikem pražského koncertu navázat kontakt. Její první a jediná komunikace směrem ke komukoli přišla po dvaceti minutách koncertu, kdy pronesla: Můžete zavřít dveře vzadu?
Tím bylo veškeré nezpívané komunikaci učiněno zadost. Ostatně ani při vokálním výkonu Cristante nevypadala dvakrát nadšeně. Spíše působila, že se snaží koncert přetrpět. Po její levici stál doprovodný kytarista a zpěvák Sam Fenton. Jejich společná vokální dueta zněla dobře, Fenton jen působil trochu zakřiknutě.
Hvězdou večera se stal kytarista a zpěvák Jezmi Taarik, jednoznačný muzikantský král. Jeho kytarová hra a sóla určovala rytmus koncertu. K tomu navíc často zpíval a nebýt štíhlá Cristante tak vizuálně výrazná, byl by jasným frontmanem právě Taarik.
Kapela přehrála během koncertu většinu materiálu z novinkové desky a ukázala, že v nespoutanějších polohách je naživo rozhodně zajímavější než v niternějších skladbách. Singl Nurse! nebo závěrečná Banks byly dokladem, že pokud jde jen o hudbu, jsou bar italia vrcholně zajímavou kapelou. Její vystupování směrem k publiku v člověku ale po celou dobu vyvolávalo nechápavé kroucení hlavou. Podivné konce většiny skladeb, které by člověk čekal spíše u naprostých začátečníků, pak už byly jen drobným detailem celkově velmi podivného pražského vystoupení londýnské kapely.
Hodnocení
Album Tracey Denim: 80 %
Koncert v pražské MeetFactory 50 %