Pro Manic Street Preachers je kromě výrazných melodií typická textová reflexe společnosti. Frontman James Dean Bradfield v rozhovorech mluví o tom, že tentokrát kapela neměla při přípravě aktuální desky Critical Thinking žádný koncept a dosáhla tak určitého pocitu svobody. Zároveň ale poukazuje na skutečnost, že měnící se svět vyžaduje i nové způsoby uvažování. Myšlenky je podle něj třeba uvolnit a pozorovat, co přijde. A přesně tohle Manics udělali se svou novinkou.
Úvodní skladba stejnojmenného alba není pro Manics úplně typická. Hlavní informativní linky se chopil baskytarista Nicky Wire a text heslovitě odkazující na hybná témata společnosti spíš odříkává, než by jej zpíval. Silný začátek desky pokračuje singlem Decline & Fall. Zpěv přebírá James Dean Bradfield, který se i po třiceti letech na scéně cítí komfortně ve vysokých polohách. Skladba s nosnou melodií, která navzdory svému názvu působí pozitivně – to už jsou typičtí Manics.
Je to třicet let, co zmizel
Třetí skladba Brush Strokes of Reunion je inspirovaná olejomalbou frontmanovy matky, která prý má nad ním velkou moc. Namalovala ji v rámci arteterapie při absolvování chemoterapií v boji s nemocí, které následně podlehla. „Nikdy jsem nebyl připravený cítit tvou bolest,“ zpívá Bradfield.
V Hiding in Plain Sight zní opět hlas Nickyho Wirea a právě tahle píseň patří k vrcholům desky. Je to krásně vystavěná skladba s parádním kytarovým sólem a rozněžnělým ženským vokálem Lany McDonagh, který se přirozeně pojí s Wirovou příjemnou, nenucenou barvou hlasu. Ještě většího efektu ale skladba dosahuje spolu s klipem. Wire se v šatně v obklopení polaroidových fotek z mládí připravuje na koncert a maluje si oční linky, zatímco spoluhráči už na něj čekají. „Chci být zamilovaný / do toho muže, kým jsem byl / po dekádu jsem se cítil svobodný“. Wire o skladbě mluví jako o nostalgické a ohlíží se do doby, kdy zmizel kytarista Richey Edwards. „Je to třicet let, co zmizel. To je déle, než byl naživu.“
Silná stránka: skvělý zvuk
Skladbu Dear Stephen inspirovala pohlednice, již poslal zpěvák The Smiths Morrissey mladému Nickymu Wireovi na přání jeho matky, když se pro nemoc nemohl dostavit na jejich koncert, a Wire v ní mimo jiné otevírá téma (ne)možnosti oddělení osobnosti autora od jeho díla. Při poslechu této písně mi dochází, jak výborný zvuk deska má. Nosné kytarové riffy se opírají o konkrétní a plný sound, který je zároveň měkoučký jako v peřince. Synťáky funkčně vyplňují prostor, basu slyším, když ji slyšet chci, a vokály se přirozeně pojí s hudbou. Ačkoli všechno je na desce správně, její druhá polovina už nemá takovou sílu a skladby splývají. Z této poloviny vyzdvihuji zavírák OneManMilitia, který opět zpívá Nicky Wire; píseň je podobně přímočará jako úvodní Critical Thinking.
Manic Street Preachers dospěli k albu, na něž hlavní tvůrci přispěli různými náměty, které si vzájemně neuhýbají; naopak, střetávají se, a přesto tvoří skvělé album. Například píseň Being Babtised rozepsal Bradfield už před více než deseti lety a motivaci dokončit ji mu dodal až okamžik, když viděl Wirea psát Hiding in Plain Sight. Album Critical Thinking zní podobně naléhavě jako alba předchozí. Jednou se nostalgicky, avšak smířeně vrací do minulosti, jindy bojuje s nevděčnou současností. Ve všech případech ale stojí za to se do myšlenek autorů zaposlouchat.
Verdikt: 82%
Critical Thinking přináší několik skvělých songů, ze kterých srší autenticita Manic Street Preachers. Narazíme ale i na méně výrazné písně, což ovšem může podnítit větší pozornost k textům, bohatým na nevšední příběhy. Zážitek z poslechu podporuje výborný zvuk.