Odell tematicky navazuje na své loňské album Monsters, které bylo o jeho úzkostných stavech a záchvatech paniky. Zatímco naposledy se však pokoušel o experimentování se zvukem, které se mu, upřímně, vůbec nepovedlo, tentokrát se drží jen klavíru. To už z podstaty nemohl být krok vedle, protože Odell je fantastický pianista. A tentokrát se představuje i jako autor, jenž umí z mála vytřískat mnoho.
Best Day of My Life je Odellova nejminimalističtější a zároveň nejsyrovější deska. Je ohlodaná na kost, nejsou na ní velké a klenuté melodie, kde by se zpěvák hnal do vypjatých výšek, naopak se spíš drží civilního projevu a při zemi. Žádné tlačení na pilu. Je to křehké album plné krásných křehkých balad, které si vystačí s málem. A i když nemá deska zrovna veselé téma, nedá se říct, že by se všechny písničky topily v bezbřehém smutku a depresi. Smutná sice většina z nich je, ale nikoli prvoplánově.
„Myslím, že dnešek je nejlepším dnem mého života. Minulou noc jsem chtěl jen umřít, ale teď jsem šťastný, že jsem naživu,“ zpívá Odell v titulní písni, která album otevírá a která pojednává o hledání malých nenápadných radostí v každodenním životě. Následující Sad Anymore si pak celou dobu vystačí s textem, v němž zpěvák opakuje, že už nechce být smutný a že závidí všem šťastným lidem. Minimalismus deskou prostupuje ze všech stran. Je to osvěžující, protože namísto metafor servíruje Odell syrové pocity a na nic si nehraje.
Jde zároveň o Odellovu nejméně rádiovou desku. Je to dáno i tím, že s loňským albem Monsters skončila zpěvákovi smlouva s jeho labelem. Jako nezávislý umělec si tedy mohl dovolit větší svobodu, která mu nadmíru prospěla. Best Day of My Life je Odellův triumf, jenž čerpá z jeho citu pro melancholické skladby, avšak v mnohem umírněnějším prostředí. Ačkoli by album svým námětem mohlo v mnoha ohledech působit pateticky, je naopak střízlivé. I vzhledem ke stopáži, která dělá pouhých 29 minut, nejde o žádnou nudnou vatu. Odell jde rovnou k věci a pak se posouvá dál. A cestou pohladí nejednu duši.
Není překvapením, že zlomené srdce či pád na dno v umělcích často vzbuzují nebývalou tvořivost. Odellovy úzkosti, jakkoli mohou být v daném momentu paralyzující, rozhodně vyústily v jeho nejlepší a nejčistší desku, která posluchače provede těžkými tématy, ale končí vzletně písní Smiling All the Way Back Home. Po pádu totiž musí zaručeně přijít vzestup. Snad je tedy i Best Day of My Life novou kapitolou pro Toma Odella a jeho tvorbu.
Odell tematicky navazuje na své loňské album Monsters, které bylo o jeho úzkostných stavech a záchvatech paniky. Zatímco naposledy se však pokoušel o experimentování se zvukem, které se mu, upřímně, vůbec nepovedlo, tentokrát se drží jen klavíru. To už z podstaty nemohl být krok vedle, protože Odell je fantastický pianista. A tentokrát se představuje i jako autor, jenž umí z mála vytřískat mnoho.
Best Day of My Life je Odellova nejminimalističtější a zároveň nejsyrovější deska. Je ohlodaná na kost, nejsou na ní velké a klenuté melodie, kde by se zpěvák hnal do vypjatých výšek, naopak se spíš drží civilního projevu a při zemi. Žádné tlačení na pilu. Je to křehké album plné krásných křehkých balad, které si vystačí s málem. A i když nemá deska zrovna veselé téma, nedá se říct, že by se všechny písničky topily v bezbřehém smutku a depresi. Smutná sice většina z nich je, ale nikoli prvoplánově.
„Myslím, že dnešek je nejlepším dnem mého života. Minulou noc jsem chtěl jen umřít, ale teď jsem šťastný, že jsem naživu,“ zpívá Odell v titulní písni, která album otevírá a která pojednává o hledání malých nenápadných radostí v každodenním životě. Následující Sad Anymore si pak celou dobu vystačí s textem, v němž zpěvák opakuje, že už nechce být smutný a že závidí všem šťastným lidem. Minimalismus deskou prostupuje ze všech stran. Je to osvěžující, protože namísto metafor servíruje Odell syrové pocity a na nic si nehraje.
Jde zároveň o Odellovu nejméně rádiovou desku. Je to dáno i tím, že s loňským albem Monsters skončila zpěvákovi smlouva s jeho labelem. Jako nezávislý umělec si tedy mohl dovolit větší svobodu, která mu nadmíru prospěla. Best Day of My Life je Odellův triumf, jenž čerpá z jeho citu pro melancholické skladby, avšak v mnohem umírněnějším prostředí. Ačkoli by album svým námětem mohlo v mnoha ohledech působit pateticky, je naopak střízlivé. I vzhledem ke stopáži, která dělá pouhých 29 minut, nejde o žádnou nudnou vatu. Odell jde rovnou k věci a pak se posouvá dál. A cestou pohladí nejednu duši.
Není překvapením, že zlomené srdce či pád na dno v umělcích často vzbuzují nebývalou tvořivost. Odellovy úzkosti, jakkoli mohou být v daném momentu paralyzující, rozhodně vyústily v jeho nejlepší a nejčistší desku, která posluchače provede těžkými tématy, ale končí vzletně písní Smiling All the Way Back Home. Po pádu totiž musí zaručeně přijít vzestup. Snad je tedy i Best Day of My Life novou kapitolou pro Toma Odella a jeho tvorbu.
Verdikt: 80 %
Díky minimalistickému pojetí desky Best Day of My Life se na povrch prodral Odellův skutečný talent, jenž pod masivní produkcí často zanikal. V jednoduchosti je síla.