Zatímco předchozí album nás zaneslo až ke hvězdám, Astronauti nás vrací zpátky dolů, na loď jménem Země, která se bezcílně potuluje vesmírem.
Astronauti jsou deskou, která se vymyká škatulkám. Dá se o ní říct, že je alternativní, ale to by bylo příliš jednoduché. V úvodní skladbě Zakopaný na posluchače dýchne postpunková chladnost, kterou střídá melancholie takřka islandského rázu v písni Neletím. Místy slyšíme ozvěny Nine Inch Nails, Johnnyho Cashe i syrovou poetiku Joy Division, ale nikdy nejde o kopii.
Stejně jako u jeho předchozích projektů (Kittchen, Zvíře jménem Podzim) i tady jsou texty klíčem ke všemu. König mluví v metaforách, které se dotýkají prázdnoty, osamění i vnitřních démonů, ale nikdy nesklouzávají k banalitám. Píše o existenciální krizi s nadhledem, o úzkostech s pokorou a o dětství s bolestnou nostalgií. V každém verši je slyšet, že nejde o stylizaci, že si tyhle věty musel někde opravdu odžít.
Na první poslech se Astronauti mohou zdát těžcí. Jsou plní otázek, zranitelnosti, místy až klaustrofobie. Ale po chvíli přijdete na to, že nejde o temnotu, která vás pohltí, spíš o katarzi, která vás očistí. König totiž dokáže i v těch nejtemnějších místech najít světlo. Dokazuje, že smutek může být krásný, pokud se na něj podíváme zblízka.
A právě proto je tahle deska výjimečná. Málokdo dokáže takovým způsobem zabalit těžká témata do formy, která nepůsobí přepjatě. König to zvládá s přirozeností a citem pro detail. Každá skladba tu má své místo, od zasněného Neletím přes úzkostně sevřené Panenky až po závěrečnou Sagittarius A*, která by mohla být klidně soundtrackem ke konci světa. V téhle písni se spojí všechno: minimalismus, elektronika, kytarové šumy i tichá modlitba, která se rozplyne ve vesmíru.
Hudebně jsou Astronauti především deskou zvukových vrstev. Zatímco některé momenty působí jako tichá konverzace se sebou samým, jiné připomínají explodující hvězdu. Když se album rozjede, umí být drsné a syrové, ale nikdy neztrácí rovnováhu. Všechno je tu promyšlené, od temných beatů po jemné akustické detaily, které přidávají lidskost.
Pokud máte rádi textařinu, která budí otázky, a hudbu, která dokáže být jak temná, tak něžná, König vás nezklame. Astronauti jsou deskou, jež neuhýbá, ale obejme. Je to melancholický, ale zároveň osvobozující zážitek.
Na téhle lodi není jisté, kam doplujeme. A právě v tom je kouzlo. König dává posluchači prostor, aby hledal vlastní odpovědi. A v tom je možná i jeho největší síla.
VERDIKT 85 %
Rok 2025 je pro českou scénu mimořádně silný. Astronauti Jakuba Königa k tomu patří. Je to odvážné, intimní a promyšlené album, kde se nehraje na velká gesta, ale dokáže se vám dostat pod kůži.