Beck si vybudoval kariéru na neustálém pohybu. Od hravého lo-fi flákačství přes futuristické funkpopové výlety až po psychedelickou country vždycky unikal škatulkám. Byl příliš neuchopitelný pro mainstream, a přesto dostatečně geniální na to, aby ho ovlivňoval. Po sedmileté studiové odmlce se však nevrací s dalším žánrovým chameleonem, ale se sbírkou, která je v podstatě kurátorským výběrem jeho vlastního nitra. Everybody‘s Gotta Learn Sometime je nenápadné, převážně akustické a hluboce melancholické album, které namísto autorského hledačství nabízí pokoru k cizím písním a víru v sílu interpretace.
Těchto osm skladeb není pouhým soupisem rarit nebo náhodným výsekem ze soundtracků. Je to soudržný celek, kde Beck vystupuje jako muž, jenž důvěřuje tichu. Úvodní a titulní Everybody‘s Gotta Learn Sometime, známá z filmu Věčný svit neposkvrněné mysli, nastavuje kurz celého vyprávění. Tam, kde byl originál od The Korgis popově vzletný, Beck zpomaluje. Pohřební klávesy a sonorní hlas vytvářejí prostor, kde se smutek nestává patosem, ale přirozeným stavem bytí.
Beck zde pracuje s hlasem jako s hlavním nástrojem proměny. V coveru Elvise Presleyho Can‘t Help Falling in Love je až nečekaně vřelý a pěvecky oslnivý, drží se úcty k originálu, ale vdechuje mu křehkost někoho, kdo ví, že každá odevzdanost něco stojí. Podobně snový opar halí i doo-wopovou I Only Have Eyes for You, která v jeho podání zní jako éterický průlet zamlženou krajinou, kde se tóny mazlivě přelévají z jednoho do druhého. Je to Beck, jak ho známe z jeho nejlepších niterných momentů. Oddaný a zvukově precizní.
Jediná autorská položka, orchestrální Ramona, do tohoto konceptu zapadá svou filmovou opulentností, Beckův vokál evokuje Davida Bowieho ze 70. let. Kontrast k ní tvoří cover Your Cheatin‘ Heart Hanka Williamse. Normalizuje zradu jako něco, co k životu patří. Zní, jako by Beck seděl na verandě a za teplého letního večera někde na americkém jihu brnkal na akustickou kytaru.
Album vrcholí v křehkých poctách velkým písničkářům. Lennonova Love je v Beckově podání instrumentálně bohatší, ale stále si drží svou elementární pravdu o existenci citu navzdory bolesti. Závěrečná True Love Will Find You in the End od Daniela Johnstona pak funguje jako katarze. Beck ji technicky posouvá výš, ale ponechává jí její srdce na dlani. Je to povznášející tečka za deskou, která nám celou dobu šeptá, že i v nejhlubší melancholii existuje východisko. Jak Beck zpívá v onom klíčovém okamžiku: „Pravá láska také hledá, a jak tě může poznat, pokud nevykročíš do světla?“
Everybody‘s Gotta Learn Sometime není typický Beck. Jde o album ztišení, na němž dokazuje, že k tomu, aby řekl něco podstatného o dnešku, nepotřebuje nové syntetizátory a funky beaty, ale moudrost interpretace, která propojuje generace a zkušenosti.
VERDIKT: 80 %
Křehká a pokorná sbírka, na které Beck skrze cizí písně odhaluje svou vlastní duši a sílu jeho neomylného hudebního instinktu.