Obrázek k článku RECENZE: Jak zněla jedenadvacetiletá Janis Joplin?  Nejen rarita, ale i skvělá hudba
| Ondřej Bezr | Foto: Profimedia

RECENZE: Jak zněla jedenadvacetiletá Janis Joplin? Nejen rarita, ale i skvělá hudba

Na obalu toho alba vypadá Janis Joplin jako spořádaná studentka se způsobně vyčesanými vlasy a ve svetříku, která si při odpoledním čaji půjčila kytaru, aby spolužačkám zazpívala svoji oblíbenou zamilovanou baladu. Klame tělem. Z nahrávky se ozývá skvělá bluesová zpěvačka v úchvatném rozpuku sil a talentu.

Nahrávka sběrateli nazývaná The Typewriter Tape patří už dávno ke sběratelským legendám. Teprve na přelomu loňského listopadu a prosince, v podobě vinylového LP vydaná na Record Store Day a v dalších formátech o týden později, byla zpřístupněna i těm, kteří nejsou napojeni na světové pirátské sítě. A to ve skvělé zvukové podobě, na níž se podepsal zvukový inženýr Michael Graves, držitel čtyř cen Grammy (mj. za zvukové zpracování retrospektivy Hanka Williamse).

Album je připsáno dvojici Janis Joplin s kytaristou a pozdějším spoluzakladatelem přední psychedelické rockové kapely Jefferson Airplane Jormou Kaukonenem. Když se tehdejší countrybluesový purista v roce 1962 s Janis Joplin setkal v kalifornském San José, přeskočila okamžitě jiskra a začali spolu koncertovat v místních klubech a kavárnách. Ve Spojených státech se právě zdvihala vlna revivalu meziválečného blues, z níž těžili zejména folkaři z newyorské Greenwich Village v čele s Bobem Dylanem (ten ostatně téhož roku debutoval ryze countrybluesovým albem z drtivé většiny sestaveným z coververzí a tradicionálů), ale jak vidno, dotýkala se i Západního pobřeží.

Nahrávka, kterou Jorma Kaukonen pořídil ve svém bytě a jejíž bizarní součástí je nepřetržitý ťukot psacího stroje jeho ženy Margarety v pozadí (odtud poněkud ironický název The Typewriter Tape), zaznamenává zkoušku dvojice před vystoupením, a je tak skvělou nepřikrášlenou ukázkou, jak to čtyřiadvacetiletému Kaukonenovi hrálo a jedenadvacetileté Janis Joplin zpívalo. Můžeme a samozřejmě musíme ji v první řadě brát jako skvělý dokument, který, na rozdíl od jiných „legendárních“ nahrávek zejména ze šedesátých let, jež zaplavují trh balastem (klasickou ukázkou je celá řada „ztracených“ alb Jimiho Hendrixe, dobrých leda k tomu, aby si kytaristovi dědicové namastili kapsy), mnohé o interpretech vypovídá a doplňuje důležitou složku do mozaiky našeho povědomí o jejich kariéře. Vtip je ale v tom, že to, co si za pouhých třiadvacet minut trvání (mini)alba vyslechneme, není jen na moudré pokývání hlavou a konstatování „aha, tak takhle to tenkrát bylo“, přináší to také obrovský hudební zážitek, opravdové mrazení. S ohledem na to, že posloucháme jen hlas a akustickou kytaru (když se vposloucháme, psací stroj v pozadí lze celkem úspěšně vyeliminovat), můžeme prožít stejný pocit, jaký známe z nahrávek meziválečných bluesmanů, natočených často za podobných, ne-li ještě horších podmínek. Nezapomínejme, že to vůbec nejslavnější a nejvlivnější z dějin meziválečného blues, tedy pár zachovalých písní Roberta Johnsona, bylo nahráno na jeden mikrofon v roce 1936 v hotelovém pokoji v texaském San Antoniu. U téhle muziky prostě přirozený a nevyumělkovaný zvuk jednoznačně přispívá estetickému zážitku.

Janis Joplin s Jormou Kaukonenem, který má hráčský styl svých vzorů dokonale a obdivuhodně nastudovaný včetně různých „fórů“ s vyhrávkami, jimiž prokládá doprovodné riffy, sáhli převážně k převzatým písním, to je celkem logické, dvě písničky, ovšem na „tradiční notu“, Kansas City Blues a Daddy, Daddy, Daddy, jsou připsány zpěvačce. Úvodní (po krátkém dialogu protagonistů) je Trouble in Mind meziválečného jazzového klasika Richarda M. Jonese, která jasně naznačuje, že Janis má nejen skvěle zažitou techniku zpěvu, ale také ví, o čem zpívá, s nějakými trably všeho druhu se potýkala už od raného mládí. Naplno to rozbalí v následující Long Black Train Lonnieho Johnsona, jednoho z průkopníků hudby, propojující country blues s jazzem, na svou dobu opravdu brilantního kytaristy. Tady už „Joplinka“ doslova září a v jejím hlase se objevuje drsný témbr, kterým proslula ve svém krátkém vrcholném období v bluesrockových nahrávkách. Vrcholnými čísly alba jsou ovšem jednak Hesitation Blues, jednak Nobody Knows You When You’re Down and Out, proslavené bluesové standardy své doby, nazpívané zástupem interpretů. Druhá z nich byla vlajkovou písní Bessie Smith, největšího idolu Janis Joplin, zpěvačky podobného životního stylu a bohužel i osudu (zemřela po autonehodě ve třiačtyřiceti letech). Vliv této „Císařovny blues“, jak bývá nazývána, je cítit z Janisina hlasu ve všech písních, ale právě v těchto dvou nejsilněji. Nejde ale o snahu o kopii, nýbrž podobné cítění, frázování, výbornou intonaci, pohrávání si s blue tóny a autentické podání textu.

Janis Joplin se tady prostě projevuje jako „hotová“ zpěvačka, nikoli začátečnice. Nepřipravenému posluchači, zvyklému na její vrcholné nahrávky z konce šedesátých let, to může přivodit lehký šok. Ten talent byl prostě od začátku nezměrný.

Verdikt: 90 %

První nahrávky Janis Joplin ukazují nejen z jakých kořenů hvězda hippie scény vzešla, ale hlavně to, že už na prahu oficiální dospělosti byla vynikající bluesovou zpěvačkou.