Interpol doplnil také klávesák Brandon Curtis, který ale na desce This Mirror Weights a Ton ještě nehraje. Navíc pod novým labelem, s novým producentem a příslibem, že se tentokrát pustili do experimentů.
Experimentování je pro tuto desku popravdě docela silné slovo. Objevuje se spíše v náznacích a nových zvucích. Je znát, že vyhlášený popový producent Andrew Wyatt (dělal třeba s Miley Cyrus, Lorde, Lady Gaga nebo se podílel na soundtracku k filmu Barbie), který na desce figuruje i jako klávesák, kapelu nasměroval trošku popovějším směrem s retro nádechem. Syntezátory zde mají poměrně výraznou roli. Ale pořád jsou to především Interpol se svými typickými postupy, žádný stylový veletoč ve stylu Kid A od Radiohead od toho nečekejte.
Desku otevírají dvě singlovky, které solidně nabudily očekávání, ale každá z jiného důvodu. This Mirror Weights a Ton je popem načichlá balada, obohacená éterickými vokály Banksovy manželky, prostupujícími mezi synťáky, která naznačuje, že by kapela snad mohla směřovat i novým zajímavým směrem, připomínajícím třeba Massive Attack. V podobném až osmdesátkově laděném duchu jako titulní skladba se nese i stejně vydařená dystopická píseň Iron City nebo Wounded Soldier. A co se týče vydařených balad, musíme zmínit i minimalistickou klavírní skladbu Enemy.
Druhý singl See Out Loud naopak evokuje „staré dobré časy“ a připomíná největší hity z éry Turn On the Bright Lights a Antics. Navíc se tady kytarista Daniel Kessler na chviličku dostal k hlavnímu vokálu, což je opravdu příjemné osvěžení. Baryton Paula Bankse je bezpochyby charismatický, ale po tolika letech ve víceméně jedné poloze taky poněkud monotónní. Kéž by Kessler dostal více prostoru (a když ne, tak by mohl Banks aspoň občas opustit komfortní zónu a třeba malinko zařvat). Nicméně tyto dva singly jako by mířily na dvě různé skupiny fanoušků – prvně jmenovaný potěší ty, kteří čekají jakousi reinvenci a nechtějí kapelu, která postává na místě; druhý se zase zavděčí věčným nespokojencům, kteří už dvacet let brblají, že debut byl přece daleko lepší. Ty musí svým ostřejším, až zlověstným zvukem potěšit i skladba Wings of Fire. Rozhodně nejpříjemnějším překvapením je ale bezpochyby Wake Up. Hravý riff a taneční rytmus, neslyšet ten charakteristický vokál, to by si člověk skoro zkontroloval, jestli opravdu pořád poslouchá Interpol. Vždyť to zní skoro vesele!
S úspěšnými debuty je samozřejmě neustále srovnávána řada kapel, u Interpol se mi ale zdá tento tlak ještě nepoměrně vyšší (a ne moc férový). Přitom jsou v kvalitě svých nahrávek velmi konzistentní, nemůžeme říct, že by udělali nějakou opravdu špatnou desku. Jenže konzistence je zároveň jejich slabinou, protože jsou si prostě minimálně na posledních čtyřech albech příliš podobní. V podstatě celou dobu své existence jedou tu svou jednu emoci, což se musí nutně začít opakovat. Z každé desky tak vzejde pár povedených chytlavých kusů, ale zbytek se trochu utopí v monotónnosti. Do jisté míry to platí i pro aktuální počin. I když výše zmíněných povedených kusů je docela dost, zbytek skladeb nijak zvlášť nevyniká a snadno se v mozku spojí v jeden nerozlišitelný celek.
Zároveň je třeba říct, že tahle deska (potažmo celý katalog Interpol) vyžaduje soustředěný, nejlépe opakovaný poslech. Některé skladby si k vám najdou cestu až na několikátý pokus, ideálně v noci. Každý fanoušek ví, že specifickou (ač někdy až příliš neměnnou) atmosféru Interpolu si vychutná nejlépe v noci, v ideálním případě při projížďce nějakým temným velkoměstem. Pokud nějaké takové máte po ruce, This Mirror Weights a Ton vám k tomu poskytne skvělý soundtrack. Pokud ne, můžete si alespoň představovat. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že ve dne to prostě nemá to správné kouzlo.
VERDIKT: 70 %
Interpol slibovali experimenty, na novém albu ale přinášejí svou léty prověřenou formuli, jen obalenou do trochu jiného kabátu. Funguje to ale pořád dobře.