Jedna věc je přece jen oběma albům společná. Jde o autorský rukopis frontmana Ivana Táslera, který je založen na rozmanitém hudebním vkusu. Chvíli Manu Chao, chvíli Bryan Adams, často slovenská varianta Lucie. Výrazný smysl pro melodii sahající v některých momentech až někam k popovému střednímu proudu s kořeny v 90. letech. Výjimečná schopnost napsat takzvané stadionové hymny, které chtě nechtě musí s kapelou zpívat celá hala. A cosi výrazně národního, až východoslovenského. Pěvecký projev se smyslem alespoň pro kapku soulového cítění, to je věc v našich krajích neobvyklá. Všechny tyto vlastnosti jsou obsaženy na Exoticaně ve výrazné míře.
Do alba posluchač vstupuje skrze píseň Nevadí, která je jakýmsi křížencem mezi ska a romským folklorem. Na Slovensku celkem přirozená věc, v Čechách exotika – a ne ve všech ohledech úplně nejoblíbenější. Dvojkou na desce je Svet, na první poslech hit (momentálně v Top 5 slovenské singlové hitparády), i když zase svým popovým rázem více vzdálený rockovým Čechám. Melodie i aranžmá nám připomenou vysílání Československého rozhlasu z konce osmdesátek. A to při všem respektu k silné melodii a Taslerovu pěveckému výkonu. Trojkou je vánoční písnička, u které autor věděl přesně, jaké koření do takové nahrávky přidat, tedy vykonstruovaný kousek s už zmíněnou stadionovou melodií. Jen trochu víc intimity by tomuto vánočnímu songu neškodilo.
Blok pomalých písní pokračuje eltonovskou klavírní baladou Happyendem. Silná milostná píseň, jen to kytarové sólo uprostřed je tak nějak mimo vášně a touhy, které se zpěvák ze sebe snaží emitovat. Pak máme Sny, ploužák ve stylu bílého soulu. Zpočátku možná trochu slizký, ale jak se rozjede celá kapela, máme tu další pomalou skladbu s hymnickou melodií.
S eponymní Exoticanou se vracíme do mixu Balkánu s Latinskou Amerikou. Jedná se o poněkud exotickou, roztancovanou, ale o něco prázdnější píseň než předchozí. „Kde je zpěv, tam tmy niet,“ panečku, to je fakt dobrý slogan! Stojí za zapamatování! Pak pěkné sólo na trubku navodí atmosféru závěrečné skladbě Úsmev. Pop rock mixovaný s taneční hudbou je zase trochu old school, ale má všechny vlastnosti, které už kdysi lákaly ke spolupráci s IMT Smile Michala Horáčka. Zbývá nám ještě bonus Nič sa nemení, což je cosi jako hymna čtyřicátníků. Hm, všichni stárneme a IMT Smile taky.
Verdikt: 72%
Exoticana je výstižným vysvětlením smutného faktu, proč se IMT Smile nikdy nestali velkými hvězdami v Čechách, a to i navzdory tomu, že jsou doma mnohem úspěšnější než tady populární No Name. V Česku se zhruba kolem roku 2000 otevřelo na krátkou dobu jakési okno pro slovenský pop, ale kapela ho nevyužila. Možná to byla záležitost managementu, ale možná byli pro naše publikum až moc specificky slovenští. A hlavně už v té době upadal sound ve stylu Lucie, kterému jsou IMT Smile věrní dodnes. Škoda. I tak je to ale pořád silná muzika.