Návraty kapel po dlouhých letech bývají často svázané minulostí. Hard-Fi se naštěstí nesnaží znovu natočit Stars of CCTV ani předstírat, že se posledních patnáct let nestalo. Sweating Someone Else‘s Fever je album skupiny, která zestárla, získala odstup a pochopila, že největší síla nespočívá v kopírování někdejší energie, ale v její proměně.
Richard Archer, Steve Kemp, Kai Stephens a Ross Phillips si už prošli životem mimo reflektory. Právě tato zkušenost je na desce znát. Úderné pouliční vyprávění, které kdysi pohánělo jejich tvorbu, nezmizelo. Jen už nepředstavuje frustraci dvacátníků, ale střízlivější pohled čtyřicátníků, kteří poznali, jak rychle se mohou sny o slávě proměnit v běžnou pracovní rutinu.
Album Sweating Someone Else‘s Fever se pohybuje mezi dvěma výraznými polohami. Jedna navazuje na klasické Hard-Fi, čerpá ze spojení indie rocku, britské melodiky a nakažlivých refrénů. Druhá otevírá dveře tanečnějšímu, pestřejšímu a odvážnějšímu zvuku, do kterého pronikají latinskoamerické vlivy, elektronika i výraznější práce s hosty.
Právě schopnost přirozeně přecházet mezi oběma světy patří k největším přednostem desky. Archerův cit pro melodii totiž nezmizel ani po letech. Naopak. Řada refrénů působí okamžitě známě, aniž by sklouzávala k recyklaci vlastních postupů. Basové linky často určují směr skladeb, rytmika šlape s jistotou a produkce dokáže být současná, aniž by překrývala charakter kapely.
Textově se Hard-Fi dál zajímají o svět kolem sebe. Název alba odkazuje k salvadorskému úsloví, které varuje před válkami vedenými kvůli cizímu egu. Tento motiv prostupuje celou nahrávkou. V úvodní They Ain‘t Your Friends Archer glosuje digitální svět slovy o „falešných přátelích na Facebooku“ a „falešných přátelích v telefonu“, jinde se objevují témata úzkosti, technologických proměn společnosti nebo rostoucích rozdílů mezi těmi nahoře a těmi dole. Hard-Fi nikdy nebyli moralisty a nejsou jimi ani dnes. Pozorují, komentují, baví.
Nejlépe album funguje ve chvílích, kdy se propojí sociální postřehy s energií kapely. V těchto momentech je slyšet, proč skupina patřila k nejvýraznějším britským kapelám poloviny nultých let. Kytary znovu získávají ostřejší hrany, rytmus tlačí dopředu a melodie mají přirozený tah. V těchto okamžicích deska působí svěže a přesvědčivě.
Současně je však patrné, že ne všechen materiál dosahuje stejné úrovně. Některé skladby fungují spíše jako prostředníci mezi výraznějšími momenty alba. Dostavuje se pocit, že kapela zkouší více směrů najednou, než by bylo nutné. Nejde o zásadní problém, spíš jen o důkaz toho, že comeback po tak dlouhé době nemusí být úplně jednoduchý. Je fajn, že Hard-Fi nespoléhají na nostalgii ani na dávno vybudovanou značku.
VERDIKT: 70 %
Vyzrálý a přesvědčivý návrat. Hard-Fi znovu spojili schopnost vyjádřit, co se děje ve společnosti, chytlavými refrény. A neutopili se u toho v nostalgii.