Možná je tu o něco méně akordeonu a houslí a sem tam probleskne chladnější syntezátorová stopa, ale energie zůstává na svém místě. Gogol Bordello nikdy nebyli kapelou, od níž by člověk primárně čekal studiovou preciznost nebo zvukové laborování. Jejich přirozeným prostředím je pódium – zpocený klub, roztančený dav a dravá energie, v níž se míchá aktivismus s nespoutanou párty. O to větší bylo moje překvapení při prvním poslechu We Mean It, Man!, pokud bych měl ale začít výhradou, pak je to stopáž. Dvanáct skladeb na ploše osmačtyřiceti minut je na punkové poměry přece jen ambiciózní porce, zvlášť u kapely, která staví na intenzitě a energii. Gogol Bordello sice takovou délku drží dlouhodobě, tentokrát by ale některým nápadům prospěla větší úspornost.
Album otevírá titulní We Mean It, Man! a hned během prvních vteřin je jasné, že nepůjde o žádné opatrné rozehřívání. Housle i žestě dostávají velkorysý prostor, silné spodky duní jak o život a Eugene řve jak ďas. Zároveň se hned ukazuje jeden z hlavních motivů desky: do tradiční gogolovské exploze jsou vmíchány syntezátory, vokodérové ozvěny a elektronické podkresy. Výsledkem je zvuková koláž, která místy působí, jako když pejsek s kočičkou pekli dort.
Zlom naštěstí přichází hned vzápětí. Life Is Possible Again a No Time for Idiots patří k nejvýraznějším tahákům desky. První jmenovaná staví na dusavém, místy až industriálním rytmu a postupně vygraduje v masivní, až eurovizní refrén, který si říká o pořádný chorál z publika. No Time for Idiots je přímočařejší kytarová jízda s dalším z Hützových napůl ironických, napůl prorockých sloganů. Předpokládám, že obě skladby se pevně usadí v kapelním setlistu ještě po dalších několik let. Na Hater Liquidator kapela lehce uhýbá stranou. Ska rytmus, lehce diskotékový puls a hravé mezihry sice dokazují, že Gogol Bordello pořád umějí napsat nakažlivý groove, ale celé to působí trochu těžkopádně.
Znovu se album nadechne v momentě, kdy začne víc pracovat s kontrastem a hosty. Tady se naplno ukazuje ambice spojovat generace i žánry, od mladších jmen kolem jejich labelu až po veterány alternativní scény. Vrcholem téhle linie je závěrečná „Solidarity“, kde se objeví Bernard Sumner z New Order. Synthpopový nádech a podpora napadené Ukrajině dávají skladbě rozměr, který přesahuje běžný featuring.
From Boyarka to Boyaca zas propojuje Hützovo rodné ukrajinské město s kolumbijským podobného názvu a hudebně i jazykově tenhle most skutečně funguje skvěle. Eugene zpívá ukrajinsky, Puzzled Panther odpovídá španělsky a skladba zábavně míchá latinské rytmy s typickým gogolovským východním vlivem. Díky organicky působící spolupráci jde dost možná o nejpřesvědčivější a nejkompaktnější skladbu celé desky.
VERDIKT: 70 %
We Mean It, Man! sice není deskou, která by přepsala historii Gogol Bordello, ale rozhodně ukazuje, proč tahle kapela ani po téměř třech dekádách nepatří do starého železa. Gogol Bordello dál odmítají konformitu, dál tlačí na pilu a věří, že hudba má být sakra hlasitá a naléhavá.