Od svého vzniku v Dublinu v roce 2017 se irská pětice vyšplhala na vrchol postpunkového žebříčku a stala se jednou z nejrozpoznatelnějších a nejoblíbenějších kapel žánru. V roce 2021 si jejich druhá deska A Hero’s Death připsala nominaci na Grammy a jejich průlomové album Skinty Fia z roku 2022 kapelu dostalo na pódia všech světových festivalů, které něco znamenají, a nakonec i na turné Arctic Monkeys jako jejich předkapelu.
I přes zřejmý hudební vývoj se kapela na předchozích třech albech držela svých postpunkových i lokálních kořenů. Na debutu Dogrel lamentovala nad kulturním, architektonickým a všelijakým jiným úpadkem Dublinu, na A Hero’s Death zápasila s existenciální odloučeností po přesídlení do Londýna a na abstraktním Skinty Fia akcentovala irskou diasporu. Po všech těch oceněních a všeobecném uznání, kterých se jim dostalo, jako by kapela opět začala hledat nové impulzy, touhy a sny a snažila se vykročit od postpunkové odcizenosti a klaustrofobičnosti k touze po životě, od temnoty k barevnosti, od provinčnosti ke globálnosti. A to jak hudebně, tak tematicky. Ale i stylizací. Toho jsem si povšiml již na jejich koncertě na letošním Glastonbury. Už to nebyla ta anonymně oblečená a civilně vystupující pětice kluků vedená nehybným frontmanem pověšeným na mikrofonu, na nějž rozmazával krev svých slov. Stali se z nich sebevědomí, pestře oblečení rockeři s obarvenými vlasy nonverbálně interagující s publikem, schopní utáhnout velkou Park Stage. A na albu Romance to, co hledali, našli v laskavosti, romantice a dystopii. V jedenácti písních přináší poselství, že život je sice drsný a neúprosný, ale také je krásný a stojí za to se mu poddat.
Romance je nejrozmanitější a nejpřístupnější album, které Fontaines D.C. dosud nahráli, a zcela jednoznačně patří k nejpozoruhodnějším nahrávkám letošního roku. Fontaines D.C. na něm beze zbytku zužitkovali přechod k novému producentovi, jímž je James Ford, zodpovědný například za největší zvukové zvraty posledních let. (Vzpomeňme třeba The Car od Arctic Monkeys nebo Memento Mori od Depeche Mode.) Nepřišli však o svoji rozpoznatelnost a typickou auru drzé bezstarostnosti.
Přestože se Fontaines D.C. na novém albu sebevědomě pohybují různými hudebními směry a čerpají z rozličných inspirací, pořád jsou patrné paralely s předchozími alby, a to zejména v oné skladatelské zručnosti, v neklidu a nejednoznačnosti jednotlivých skladeb a v jejich strhujícím způsobem nedbalé agresivitě, na kterou jsme od Fontaines D.C. zvyklí.
Album Romance však nelze srovnávat s předchozími alby, včetně Skinty Fia, které pro mě navždy zůstane jedním z nejlepších irských alb tohoto tisíciletí, protože to jsou dva zcela odlišné světy. Na Romance se zvuk kapely rozšířil ke smyčcovým baladám (Horseness Is the Whatness), k syntezátorové ponurosti ve stylu The Cure z období alba Faith (Romance), k okouzlujícímu alt rocku (Favourite), k hymnickému grunge popu (Here’s The Thing), k divokému grime rapu (Starburster), k orchestrální vznešenosti (In the Modern World) nebo shoegazeovému chaosu (Desire).
Za největší hudební posun však považuji skutečnost, že kapela postavila do popředí svoji schopnost vystavět silné popové melodie, která byla na předchozích albech nenápadně skryta a pouze místy probleskovala a kterou Chatten naplno předvedl na sólovém albu Chaos for the Fly. Jako by se kapela na melodie a na nosné refrény spoléhala o něco více než na přímočarou rockovou katarzi. Nástrojová orchestrace přes svoji ostrost, špinavost, nenucenou agresivitu a sofistikovanou zvukovou pestrost zní i v těch nejtechničtějších polohách nebo nejzkreslenějších plochách o poznání popověji a do jisté míry nostalgičtěji než dřív.
Zásadnější je i Chattenova role coby zpěváka. Jeho hlas má na Romance více podob a poloh. Od nervózního dýchání a oduševnělého broukání přes dramatický šepot až k naléhavým falzetům a svůdným vzdechům, od zasněného až k hrozivému zpěvu. Což činí z každého songu vokální zážitek.
Romance je prostě brilantní a okázalé rockové album plné kontrastů, barev a silných melodií, na kterém Fontaines D.C. zkoumají různé segmenty kytarového rocku a na němž (opět) prokázali, jak jsou zkušení, vyzrálí a sebevědomí skladatelé a hudebníci. Ale také to, že umí být nejen nihilističtí, ale i romantičtí, poetičtí a zábavní. Album se vzpírá veškerým očekáváním, podkopává to, co jste si mysleli, že o Fontaines D.C. víte. Otevírá hudbu kapely širšímu okruhu posluchačů, aniž by se jim prvoplánově podbízela.
Nové album tak má potenciál vystřelit Fontaines D.C. na pozici jedné z největších kytarových kapel současnosti, která bude léta headlinovat velké festivaly a zaplňovat haly.
Verdikt: 90%
Fontaines D.C. překonali sami sebe. Vydali svoje nejrozmanitější a nejpřístupnější album, které patří k nejpozoruhodnějším nahrávkám letošního roku. Romance je nový začátek s velkými očekáváními, slibující velkou budoucnost plnou možností.