Ta deska překvapila nejspíš všechny. Debutovat ve třiašedesáti, navíc s jazzovým albem, to je nevídaná věc. Ale Flea byl vždycky svéráz. A kdo zná jeho život trochu blíž, vlastně ani nemohl být překvapený. Flea na jazzu vyrůstal, ten žánr je jeho celoživotní láska. Věnoval se mu dřív, než se dal na rock. Jeho matka se podruhé provdala za jazzmana Waltera Urbana, on sám v dětství zbožňoval Milese Davise nebo Armstronga namísto Ozzyho či Elvise. A když si „Redhoti“ dali na začátku milénia dlouhou pauzu, vyplnil ji studiem jazzové trubky na University of Southern California. Pro ty mladé studenty musel být zážitek mít najednou takového spolužáka!
Honora tak není žádný experiment nebo vrtoch rockové hvězdy. Je to dlouho vysněné a připravované album, tvorba, k níž Flea mířil dlouho, ale neměl čas nebo prostor ji dotáhnout. Dočkal se až teď, ve třiašedesáti letech. Na album vybral čtyři jazzové covery, doplnil je o šest vlastních kousků a vznikla fascinující, jedenapadesát minut dlouhá nahrávka, kde od začátku do konce kroutíte krkem nad tím, jak to ten Flea dokázal a dotáhnul.
Sám nahrál trubky a basu, sem tam si něco odzpíval, i když je to spíš takové to jazzové poštěkávání. Na melodické zpěvy tu má dva hosty, Thoma Yorka a Nicka Cavea. Z velké části je Honora složená z instrumentálních skladeb, ale spíš než o čistý jazz jde o jakousi moderní fúzi, která se často přehoupne do trip hopu s jazzovými motivy. Dojde na elektronické podklady, smyčce, táhlé plochy na úrovni filmových melodií, zkrátka absolutně svobodná deska, jejímž propojujícím prvkem je spíš láska k jazzu než jazzová hra.
Z každé písně lze cítit, že album si Flea nahrál hlavně pro radost, zároveň však můžeme rozklíčovat, že mířil spíš na své fanoušky, potažmo široké publikum než na jazzové posluchače. Poznáme to i podle hostů, kromě výše zmíněných jmenujme například perkusistu Maura Refosca, který se s Fleou a Yorkem sešel už v projektu Atoms for Peace, nebo Chada Smithe, bubeníka Red Hot Chili Peppers hostujícího v úvodní skladbě. Jistě, jsou tu i zkušení studioví jazzmani, ale jen na nich Flea nestaví.
Nabízí se proto otázka, jak album hodnotit. Není to žádná jazzová extraliga, je dost možné, že pravověrní fanoušci jazzu by nejspíš ani nešli na Fleův koncert (i když, s takovou sestavou na pódiu?). Pokud se na to ovšem podíváme jako na splněný sen rockové hvězdy, která stála u zrodu funk rocku, dekády objížděla svět s úplně jinou tvorbou a teď se konečně vrátila k muzice, na které vyrůstala a kterou studovala, vezmeme-li to jen tak, jako takovou bokovku ve studiu s partou přátel, spatříme jedinečnou nahrávku. Navíc je dost možné, že fanoušci Red Hot Chili Peppers (a jejich basáka) se při poslechu této desky dostanou nejblíž jazzu, co kdy byli, a třeba si někteří z nich k žánru najdou cestu. To samo o sobě dodává albu další hodnotu.
Verdikt: 83 %
Originální, nečekaná a jedinečná deska. Na první dojem je to jazzové album, při hlubším poslechu ale zavítáme do jiných hudebních krajin a jazz je spíš pojítkem.