Nebylo to tak vždycky a covid jen protáhl pauzu, kterou si trojice Zac Carper (zpěv, kytara) Brandon Schwartzel (basa) a Max Kuehn (bicí) chtěla dát po třetí desce Almost Free (2019). Důvodem byla únava z vyčerpávajícího koncertování a z toho plynoucí pocit vyhoření.
Na novém EP trio ukazuje, že se tohoto stavu úspěšně zbavilo. Opět nahodilo motory a míří zcela přímo kupředu, bez kompromisů a pokusů o větší hudební rozkročení. Což ocení především fanoušci, kteří úplně neholdují pokusům z Almost Free, kde kapela ve výrazně produkovaných písničkách, které od punku mířily více do rockového spektra, ztrácela část své podstaty, jíž je jednoduchost, přímočarost, jízda na plný plyn.
Hned úvodní Centipede dává na srozuměnou, že podobných eskapád jako na předchozí desce svědky nebudeme. Je to ryzí návrat na přelom tisíciletí a ideální písnička na soundtrack tehdejších teenagerovských středoškolských komedií typu Prci, prci, prcičky. Jednoduchá, melodická zpěvná věc s úderným refrénem, která atmosféru na party spolehlivě rozproudí.
Obrovským plusem kapely je její schopnost napsat hitově údernou písničku a přitom působit, že jde o nejpřirozenější věc na světě. On Drugs je právě jednou takovou. S odlehčenějším úvodem, aby se posléze roztočila do obrátek vygradovaných v refrénu i za výpůjčky Where’s Your Head At od Basement Jaxx. Důležitou roli nejen tady, ale na celém albu plní rytmika, která je hnacím dynamem celého spektáklu a často je i důležitější než zpěv Zaca Carpera.
Ale ne vždy je potřeba tlačit na pilu, jak dokazuje Sand on the Beach. Hudebně nekomplikovaná skladba podobná těm z dílny Peta Dohertyho a The Libertines. Jestli On Drugs stojí na rytmice, tady jasně kraluje vokál Zaca Carpera, který celou klidnější věc táhne. Nemusí se pořád jet na plné pecky, aby vše zůstávalo fajn.
Úspěch Fidlar ale stojí primárně na jejich energičnosti a hned následující FSU jí fanouškům dopřeje vrchovatě. Naléhavý vyřvávaný zpěv, naštvaná kytara a úderné bicí jsou přesně tím, co mají na kapele lidé rádi. Tohle je muzika, kdy nemáte problém rozkopnout dveře a ukázat prostředníček. Prostě proto, že to k ní naprosto pasuje.
Taste the Money vás vrátí zpět na přelom tisíciletí, do hitově melodického hájemství reprezentovaného kapelami jako Sum 41, Blink 182, Feeder, Bloodhound Gang nebo Weezer. Jestli FSU reprezentuje syrovou tvář kapely, v Taste the Money Fidlar ukazují, že se neštítí pracovat s melodikou a jde jim to nadmíru dobře.
Podstata kapely je ale hlavně v energii, v tom, co nejlépe funguje na koncertech. Mezi tyto položky se s úspěchem zařadí i závěrečná That’s Life nabízející řvavě odsekávaný zpěv, nabustrovanou zkreslenou kytaru i jednoduché animální mlácení do škopků. Jde o jízdu, kterou si chcete užít nejen při poslechu nahrávky, ale hlavně na koncertě.
Žádná z položek alba netrvá déle než tři minuty. Kapela chápe, že údernost se rozplývá v délce. I proto člověka ani po deseti letech na scéně neomrzí. Což se o každé skupině říct nedá.
Verdikt 80%
Fidlar hudební dějiny asi nikdy nepřepíší. Jsou ale kapelou, kterou každá generace náctiletých potřebuje jako sůl. S jednoduchými písničkami, údernou kytarou a pocitem, že svět je jedna velká jízda. That’s Life občas stáhne nohu z plynu, ale jen proto, že kontrast vytváří zajímavost. Fajn věc, bez které dokážete žít, ale může vám zpříjemnit den.