Podle všech zákonitostí showbusinessu by Elbow měli být dávno za zenitem. Koho dnes můžou zajímat vousatí strejdové s kytarou? Už je to dlouho, co dostali Mercury Prize i co se poprvé prodej alba The Seldom Seen Kid přehoupl přes milion kusů. Frontman Guy Garvey, který kapelu zakládal už v šestnácti, před pár týdny oslavil padesátiny, ale charisma ho zdaleka neopouští. V poklidné písni Poker Face zpívá natolik křehce a procítěně, že by vůbec nepřekvapilo, kdyby po něm toužebně pokukovaly i o dvacet let mladší fanynky.
Elbow ale už zjevně nechtěli být natolik komorní jako v nedávných letech a podle všeho našli novou energii. Třetí singl Good Blood Mexico City je jednoznačně nejrockovějším zásekem za poslední roky, ale podprahově tepou i mnohé další skladby. Pořád navíc zůstává patrný artový přístup – ne nadarmo se Guy Garvey vždycky hlásil k odkazu Genesis a Radiohead. Kompozice jsou mnohovrstevnaté, nespokojují se s jednoduchostí ani jen primární melodií, ale spojují glam, rock i funk. I tam, kde se rozprostírají hutné syntezátorové plochy, bez váhání sáhnou třeba k dubově těžkým basovým linkám či latinsko-americkým perkusím. Zkrátka je patrné, že písně nevznikaly na první dobrou, ale hodně se u nich přemýšlelo. A i když se objeví něco jednoduchého – jako je třeba půlminutová miniatura (Where Is It?) – je to ve finále jen faktické intro k monumentální a pompézní skladbě Balu, která následuje a je plná osmdesátkových synth zvuků i surových dechů.
Celé album je až legrační esencí britského popu a rocku posledních padesáti let. Pomineme-li vlivy elektronické scény, je tu snad všechno, co nějak zarezonovalo. Tam, kde se nesahá k art rocku, zní ukázkové ozvěny nové vlny a (post) punku, ale zajímavým způsobem sem infiltrovaly i africké či karibské rytmy. Elbow nejsou tentokrát jen něžní a komorní, jak tomu bylo v posledních letech, ale nebojí se tanečnosti, a přes nejrůznější drobné experimenty s formami jednoznačně cílí na většinové publikum. Napovídá tomu i okázalý obal představující tuto již nikoli mladistvou kapelu jako respektované hvězdy. Najdeme tu přitom i skladby jako Very Heaven, postavené na hutném rytmu, které nechávají vzpomenout na experimenty i alternativní rockové vlivy.
Paradoxně, pokud bychom chtěli téhle nahrávce něco vytýkat, je to možná pocit přebujelosti, přearanžovanosti a přílišné koncentrace mnoha nápadů na malých plochách.
Elbow nahráli skvělou, barevnou desku. Je plná překvapení a ukazuje, že kapela nefunguje jen z podstaty. Je víc než jisté, že i mnozí skalní příznivci budou až zaskočeni tím vším, co se na ně z nahrávky vyvalí. Na rozptýlení nejistoty, zda ještě má Garvey a jeho věrní dostatek invence, stačí jediný poslech. Jestli se tohle album neobjeví alespoň v některých výročních žebříčcích na vrcholných pozicích, pak ode mě klidně očekávejte omluvu a panáka.
Verdikt: 84%
Audio Vertigo je velkolepý návrat do nejlepších časů kapely Elbow. A krásná ukázka, jak pozitivně se dá přistupovat i k nezadržitelnému stárnutí.