Americké duo Keith Murray a Chris Cain si v průběhu dvou dekád vybudovalo pověst spolehlivého dodavatele melodického, ironicky laděného a kytarově bohatého indie rocku. Jejich devátá studiová deska přichází ve chvíli, kdy si připomínají dvacet let od debutu With Love & Squalor – a rozhodli se obrátit do minulosti. Bohužel.
Úvodní A Prelude to What naznačuje mnohé. Zvonivé kytary, pomalu budovaná atmosféra bez skutečného vývoje a text („Vaše okno se zavírá / nechte ho otevřené“) působí jako memento mori generace, která kdysi tančila na The Great Escape. Čas ale běží dál. A We Are Scientists ho slyší v každém akordu.
Deska se nese v duchu reflexe a jemné nostalgie, ale často postrádá onu naléhavost, která dělala ze starších skladeb koncertní granáty. Please Don’t Say It je solidní návrat do zvukového světa první dekády milénia a sází na ověřenou formuli kytara–basa–refrén. Stejně jako Starry-Eyed, která díky textu („Jsem hloupější než vypadám / jakkoli se to může zdát nemožné“) připomene typický nadhled kapely.
Přesto však něco chybí. A tím něčím je energie. Ne snad, že by jednotlivé skladby na albu byly špatné – The Big One, Dead Letters nebo What You Want Is Gone jsou milé, chytlavé kousky s příjemnými melodiemi a refrény. Ale banger typu Nobody Move, Nobody Get Hurt tu prostě nenajdete.
K nejsilnějším momentům patří melancholická The Mall in My Dreams, ve které se kapela dotýká tématu ztráty a autenticity. „Kvůli nikomu se neměň,“ zpívá Keith Murray – a člověku nezbývá než přikývnout. I Promise Me dokáže potěšit, ale celkový dojem zůstává rozpačitý: jako kdyby vás na večírek pozvala kapela, která kdysi hrála hymny vašeho mládí, ale dnes už nechce budit sousedy.
We Are Scientists dál hrají dobře, solidně a s řemeslnou jistotou. Jen na koncertech to i díky jejich osobnostem zní mnohem lépe.
VERDIKT: 65 %
Qualifying Miles je příjemná, ale nepřekvapivá kolekce, která spíše rekapituluje, než inovuje. Jsou to pořád We Are Scientists, ale tentokrát zde chybí tradiční jiskra.