Mlhovina na své první desce předvádí něco, co je skoro až podezřelé: vůbec nikam se necpe. Nezkouší znít moderně, světově ani generačně. Neřeší, jak se trefit do playlistů ani neotevírá důležitá témata doby. Prostě jenom hraje. A hraje velmi nenuceným způsobem, který působí tak samozřejmě, jako by tahle hudba vznikala bez jakéhokoli kalkulu, jak bude působit navenek. Písně mají garážově rockovou přímočarost zasazenou do mlžného psychedelického oparu. Špinavější kytary nápady spíš naznačují jen z dálky, než aby si rvaly pozornost pro sebe.
Rytmika drží hypnotický tah, netlačí na efekt. Nástroje se nepředvádí, spíš společně budují určitou melancholickou náladu, která se vine celou deskou jako ona pověstná červená nit. V kontrastu k tomu stojí zpěv, který je v mixu vytažený výrazně dopředu a v některých momentech působí skoro až tak, že kapela hraje zpěvákovi do zad. Melancholicky znějící vokál, jenž svým frázováním vzdáleně připomíná Davida Kollera, je hlavním nositelem ležérní atmosféry, co se táhne jako med. A pozor, zpěv je v češtině, což není v tomto žánru moc časté.
Mlhovina na debutu celkem zručně opracovává různá období rockové historie, které balí do psychedelicky hypnotického hávu. Už to samo má své kvality. Je to ale práce s češtinou a specifické frázování, co kapele přidává osobitost a jasné místo v rámci tuzemské scény. Pokud bychom šli hodně velkou zkratkou, Mlhovina zní, jako kdyby Lucie hrála covery Brian Jonestown Massacre. Nebo The Black Angels, případně Allah-Las. Podobná kapela v Česku momentálně asi není.
Album Špína rozhodně funguje jako celek. Jednotlivé skladby drží podobnou náladu, nikam nespěchají, žádná netrčí nad ostatními. Není to sbírka singlů na rychlou spotřebu a do instagramových reels, spíš kompaktní proud, který se pomalu přelévá, občas zhoustne a občas zeslábne. Teprve po delší stopáži posluchač zpozorní a začne si všímat všech drobných aranžérských fines, zvukových vrstev a drobných posunů nálad.
V kontextu tuzemské psychedelické scény Mlhovina nepůsobí jako další z těch, kteří se snaží reagovat na zahraniční vzory tím, že jim koukají pod ruce a opisují. Její osobitost neleží v žádném extrému ani experimentu, ale v kombinaci sympaticky civilního projevu, důrazu na písničku a možná vědomé zdrženlivosti. Špína ukazuje osobitý pohled na psychedelickou hudbu, která nemusí být pokaždé o vesmírných halucinacích a zvukových záludnostech, ale klidně může fungovat jako filtr pro obyčejné rockové písně v češtině.
VERDIKT: 70 %
Mlhovina na českou scénu vstupuje jako nenápadná kapela s vlastním soundem. Přináší rockovou psychedelii bez klišé a teatrálnosti, ale o to víc soustředěnou. A ještě k tomu nestandardně česky.