Oproti debutu A Light for Attracting Attention (2022) vsadila dvojice z Radiohead a jazzový bubeník Tom Skinner na mnohem ucelenější nahrávku plnou zádumčivých a rozlehlých skladeb, doplněných o experimentální zvukové plochy. Album Wall of Eyes má dohromady stravitelných 45 minut, osm písniček a jeden příběh tvořící neklidnou spirálu, která vás vcucne a nenechá vydechnout.
Určitou náročnost jsem si uvědomil, když jsem si Wall of Eyes poslechl podruhé. Kompletně jsem přehodnotil svůj původní dojem. Na první dobrou na mě deska působila zbytečně utahaným dojmem, přičemž dlouhé skladby u mě v některých momentech vyvolávaly chuť usnout. Nejkratší song zde má něco málo přes čtyři a půl minuty, a naopak většina stopáží se pohybuje kolem pěti minut. Je to dáno především protáhlými kompozicemi a snahou vystavět co možná nejhlubší atmosférický zážitek. A právě to se The Smile ve výsledku daří na výbornou.
Zádumčivá atmosféra je nosným znakem celého alba, které startuje eponymní skladba Wall of Eyes s akustickou kytarou v rytmu samby. Na lehce gradující a dramatický instrumentál plný dunivých bicích partů zde navazuje typický falzet Thoma Yorka, jenž jako by ani nechtěl svým hlasem přebíjet atmosféru bohatého množství zvuků, které deska od úvodu nabízí. Produkce z dílny Sama Petts-Daviese je zde zmáknutá naprosto na jedničku.
Pokud je na novince The Smile něco opravdu působivé, tak schopnost kapely držet podobnou náladu desky i u písniček, v nichž se pouští do experimentování s pro alt-rockovou nahrávku netypickými zvuky. Například hned druhou stopáž Teleharmonic obohacují prapodivné, až trochu ezoterické ozvěny připomínající divokou přírodu, do kterých Yorke promlouvá hlasem plným beznaděje.
Wall of Eyes ale není jen experimentální studnicí smutku a vyhořelých myšlenek. Jsou zde i svižnější skladby jako Under Our Pillows nebo Read the Room se zkreslenějšími kytarami a hutnou basou. Právě Read the Room je pak zajímavá výraznými progrockovými prvky a do určité míry také vlivem psychedelie, jež z písničky lehce vyčnívá. Ta je ostatně patrná i u singlu Friend of a Friend, který vyšel dva měsíce před oficiálním vydáním alba.
Dle mého názoru však nejpůsobivější skladba přichází v samotném závěru, konkrétně jde o sedmou Bending Hectic, která má sice dlouhých osm minut, ale svou gradací mě zcela odrovnala. Na neustále rostoucí ambientní mlhu zde v samotném závěru dochází k brutální a chaotické kytarové bouři plné zkreslených zvuků. Fantasticky komponovaná skladba je jedním z vrcholů skladatelského umu The Smile a troufám si tvrdit, že z tohoto singlu by mohla ještě být hitovka jako hrom.
Vrchol desky pak přichází s outrem v podobě táhlé You Know Me!, jež vhodně a poklidně zakončuje celý bohatý příběh. Ten možná, podobně jako pro mě, bude pro některé posluchače zpočátku těžký na strávení, ale vězte, že stojí za to vydržet. Pokud dáte albu Wall of Eyes šanci a dostane se vám pod kůži, budete nakonec z tohoto skladatelského rozhledu nadšení.
V nahrávce se skrývá tolik detailů a zvukových nápadů, že je na několik poslechů pravděpodobně nebudete schopni identifikovat. Proto bych ji doporučil pustit spíše při nějaké klidnější příležitosti, třeba s lahvinkou dobrého vína, a trochu se na tento poslech uvolnit. Jonny Greenwood, Thom Yorke a Tom Skinner tímhle albem ukazují, jak vypadá bezbřehá muzikantská svoboda. A tu může zažít i pozorný posluchač.
Verdikt: 82%
Druhá deska The Smile otevírá brány dosud neobjeveného a experimentuje i v žánrových vodách, které nejsou pro rockovou kapelu typické. Deska zní parádně jako celek, což je dáno naléhavostí a určitou dramatičností všech osmi písniček. Je to lepší než debut? Pro fanoušky zádumčivé muziky určitě.