Spojení legendárního Briana Ena a Beatiea Wolfeho patří k těm, která nedemonstrují sílu spolupráce množstvím hostů, nýbrž schopností udržet křehkou rovnováhu. Liminal je třetím článkem volné série, kde první díl Lateral rozprostřel „vesmírný“ klid, druhý Luminal zkoumal vědomí snu a aktuální kapitola Liminal se usazuje mezi nimi: v zóně, kterou dvojice nazývá hudbou temné hmoty. Jde v podstatě o klíč, jak na nové album nahlížet. Eno kreslí prostor s chirurgickou přesností, Wolfe vnáší blízkost hlasu a lidský neklid. Výsledkem je zvuková krajina, kde se mění měřítko od mikroskopu po galaxii, přičemž vše po celou dobu zůstává v příjemném, až libém nastavení.
Úvodní Part of Us nastavuje tempo celého vyprávění. Neděje se tu mnoho ve smyslu zvratů – a přesto máte pocit, že se hudba neustále přeskládává. V instrumentálních průhledech se objevují jemné kytarové figury, které se lámou v kaleidoskopu opakování; jinde (Procession, Flower Women, Before Life) zvoní klávesová barva jako kov v oparu podzimního rána. V písňových číslech se hlas Beatie Wolfe často mění spíš v texturu než v nositele doslovného poselství (The Last To Know, Little Boy). V tom tkví síla nahrávky: sdělení je přítomné, aniž by stálo na deklaraci. Eno produkčně rozprostírá zvuk do šířky i hloubky, ale drží ho tak, aby byl pro posluchače uchopitelný. Je to studie preciznosti, z níž vyzařuje a zní teplo.
Základní princip desky se dá popsat jako „ticho uvnitř zvuku“. Hudba je pomalá a ztišená, zároveň však pulzuje. Když se melodická linie vynoří, nikdy nezahlcuje; jen naznačí tvar a zase ustoupí. Bez jediného slova se tu vrací paměť na roky neklidu a blízkosti, harmonické chvění balancuje mezi zármutkem a elegancí a mizí do postupného rozplynutí. Jinde se skladba nadechuje jako rituál – drobné motivy se navážou do celku, který by možná někdy snesl ještě pár kroků navíc, ale právě nedořečenost udržuje představivost v chodu.
V písních, kde Wolfe přebírá otěže, se kompas stáčí dovnitř. Její vokál nemá potřebu velkých gest. Několik tónů, práce s dechem a dynamikou a náhle se v tichu otevře prostor pro emoci, která je silnější než jakákoli deklarace. Jednou je to melancholie a strach, jindy niterný, téměř meditativní průvodce, který vede posluchače k bodu vnitřního prozření. A když se slovo přesune do polohy civilního vyprávění, všednost se propojí s metafyzikou. Laundry Room se tak zvolna mění v místo neurčitého dění, odraz v zrcadle přestává být jistotou. Není to teatrální strašení – spíš tichá, o to působivější destabilizace.
Eno a Wolfe si průběžně pohrávají s prahem formy, s tím, co je ještě píseň a co už jen její obrys. Pojmenovali to nong, skoro-píseň. A právě na okraji tvaru Liminal nachází svou největší výmluvnost. Tam, kde jiní přidávají vrstvy, oni si vystačí s málem. A přesto jejich hudba zůstává bohatá. Každý nástroj, zvuk, plocha má své místo, žádný efekt nepřebíjí jiný. Místo velkých kontrastů přichází drobná posunutí, ať už jde o jemné přitáhnutí hlasitosti, drobnou modulaci, náhlé přiblížení dechu. Výsledkem je album, které je ideálně podzimní, a přesto je v něm hojnost tepla, vřelosti a laskavosti.
Na několika místech cítíte, že by ještě jeden cyklus motivu, o pár taktů delší gradace, mohl prohloubit tah. Jenže tahle zdrženlivost je zjevně záměr. Liminal není sbírka písní čekajících na singlový extrakt; je to instalace, do níž vstupujete. A když už se ozve něco přímočařejšího jako je závěrečná Shudder Like Crows, je to jen připomínka toho, že dvojice umí skládat i blíž k mainstreamové srozumitelnosti – jen po ní netouží.
Jako celek působí album živěji než jeho předchůdci. To, co by u jiných zůstalo efektním cvičením ve zvukomalbě, se tady mění v prostor sdílené empatie. Není náhodou, že deska putovala v den vydání ke hvězdám. Jde o výstižnou metaforu toho, že Eno a White společně tvoří hudbu, která hledí do neznáma, a přitom zůstává na dosah. Liminal tak završuje trilogii bez jasné tečky. Spíš otevře dveře a nechá nás dívat se dál.
VERDIKT: 85 %
LIMINAL JE POUTAVÝM ZÁVĚREM ALBOVÉHO TRIPTYCHU, S HUDBOU „TEMNÉ HMOTY“ PLNÉ EMOCÍ A ATMOSFÉRY, KTERÁ ZKOUMÁ PROSTOR MEZI ZNÁMÝM A NEZNÁMÝM A DÁVÁ ŠANCI OBJEVOVAT.