Alter Bridge vydali eponymní osmé album v situaci, kdy by se od zavedené značky mohlo čekat bezpečné „splnění plánu“. Jenže tahle čtveřice nikdy nestála na módních vlnách – spíš si staví vlastní mosty mezi hardrockovou přímočarostí a metalovou monumentalitou. Alter Bridge zní jako kapela, která se podívá na hluk doby, aby z něj vytvořila tvar, který unese refrén i pěst.
Největší devizou nové desky je její organičnost. Všechno tu do sebe skvěle zapadá, a přitom nejde o sterilní, akademicky odtažitou nahrávku. Myles Kennedy, Mark Tremonti, Brian Marshall a Scott Phillips zkrátka dělají to, v čem jsou mistři – stavějí mohutné kytarové stěny, nad nimiž se klene Kennedyho fenomenální vokál, a celou stavbu drží rytmická sekce, která se neunaví.
Kytary se do sebe zakusují a zároveň si nechávají prostor k nadechnutí; jedna řeže, druhá kreslí. Pod nimi duní basa jako kotva a bicí Scotta Phillipse mají sílu otřást základy místnosti, aniž by ztratily čitelnost detailu. Alter Bridge jsou perfekcionisté, kteří naštěstí pořád chápou, že virtuozita je jen prostředek. Hlavní je pro ně celek, ať už v podobě písničky, nebo celého alba.
Úvodní Silent Divide otevírá nahrávku ostrými riffy a majestátním zpěvem, Rue the Day posouvá atmosféru do temnějších vod. Power Down pak srší vzdorem a dynamikou, kdy rychlé sloky ústí v klenuté refrény. What Lies Within využívá střední tempo k tomu, aby vynikla vrstvená kytarová práce, zatímco Hang By a Thread přináší pomalejší baladu, kde méně znamená víc, než v refrénu vyroste do naprosté majestátnosti. A když Tremonti napříč celou deskou vystřihuje kytarová sóla, která jsou technicky dokonalá, melodická, nikdy samoúčelná, je jasné, proč patří mezi nejrespektovanější kytaristy žánru.
Myles Kennedy na téhle hodinové výpravě působí jako vypravěč, který i po dvou dekádách uchvacuje svým hlasovým rozsahem a projevem. K tomu dokáže jedním nadechnutím přepnout z majestátního do intimního. Důležité je i střídání hlasů: když se do popředí dostane ten Tremontiho, nepůsobí to jako kvalitativní změna k horšímu, ale jako změna světla v téže místnosti. Právě tahle vnitřní dělba rolí dává albu jednotu i napětí, protože emoce nejsou jednobarevné.
Deska je temná, často konfrontační, ale nikdy beznadějná. Alter Bridge umí nechat bouři řádit tak dlouho, až se v ní objeví katarze – někdy v odlehčeném refrénu, jindy v drobném zpomalení, které pozmění perspektivu celé skladby. Vrcholným důkazem sebevědomí je závěrečný devítiminutový epos Slave to Master, který se nerozpadá na exhibici, ale na vlny. Kapela vrství motivy, mění tempo, dynamiku, aby nechala Tremontiho sólo prorazit temnotu jako světlo na konci tunelu.
Výsledkem je album, které působí jako portrét kapely v nejlepší formě: hladové, soustředěné a vokálně neskutečně vřelé. Je to heavy hudba s jasným názorem a srdcem. Tluče pořádně a nahlas.
VERDIKT: 91 %
Alter bridge je sebevědomým prohlášením kapely na vrcholu sil – melodické, mohutné a organické, bez kompromisů a s jasnou vizí. Z perfekcionismu dělá emoci a z bouře katarzi. Těšme se na rock for people.