Led Zeppelin byli, jsou a budou nedosažitelná meta. Kdo se pokouší je napodobit, většinou sklidí jen pošklebky. Kdo se snaží jít svou cestou, ale staví na ječáku frontmana a hardrockové kytaře, stejně dostane nálepku vykrádačky LedZep. Greta Van Fleet by mohli vyprávět.
Tribute nahrávky ovšem nemůžeme do výše zmíněného zařadit. Ty jsou samostatnou disciplínou, kdy se různí hudebníci snaží vzdát hold svým vzorům a tak trochu slouží jako zkouška, jak moc jsou svým idolům vzdálení či blízcí. I v Česku máme v této oblasti několik desek, které rozhodně nedopadly špatně, například Abraxas či Mňága a Žďorp se dočkali slušných poct, u nichž je navíc zábavné poslouchat, jak si jednotliví zpěváci či kapely vyložili skladby po svém.
Beth Hart šla opačnou cestou. Její Tribute to Led Zeppelin je kolekce dvanácti písní, na kterých se zpěvačka se svou kapelou snaží znít tak moc jako originál, až se vytratilo veškeré kouzlo, a my můžeme jen sledovat, kde se na trati tohoto hardrockového dvanáctiboje vyseká. Protože, co si budeme povídat, pokusit se přehrát Led Zeppelin v poměru jedna ku jedné je marný boj, v němž by řada muzikantů vypadala komicky jako soutěžící na opičích dráhách pořadu Takešiho hrad.
Nakonec to ale vůbec nedopadlo špatně, Beth Hart se s výzvou vypořádala se ctí. V cíli závodu se mohla zapřít o stehna a spokojeně vydechnout, protože předvedla dobrý výkon. Technicky. Autorsky nepřispěla prakticky ničím.
Inovace skladeb je tady minimální až nulová, většinou vypadá tak, že sedmiminutové eposy No Quarter nebo When the Levee Breaks Hart osekala na tříminutové pahýly, kde jakmile si odzpívá svoje, není pro kapelu důvod hrát dál. Je to trochu škoda, protože se Hart neobklopila žádnými nazdárky, například smyčcové party v Kashmir a The Rain Song si vzal na starosti Beckův otec David Campbell, jenž nahrával s kdekým od Rush po Aerosmith.
Nicméně Tribute to Led Zeppelin je deska, na které Hart ukazuje, že zvládne odzpívat Plantovy party (ale bez jeho kouzla) a jinak si z poslechu neodnese člověk lautr nic.
Jako studiovka tak album selhává, protože jediný důvod, proč si ji místo původních Led Zeppelin pustit, je zvědavost. Možná má hodnotu pro fanoušky Beth Hart, kteří v její diskografii získají nálož oblíbených hardrockových kousků. Ale kolik lidí to bude takhle vnímat a kolik si raději pustí originál?
To ovšem neznamená, že bychom měli Tribute to Led Zeppelin zavrhnout. Ta deska zaprvé funguje jako důkaz, že všichni zúčastnění dokázali LedZep slušně přehrát. A hlavně má teď Hart v repertoáru tucet prověřených skladeb, u kterých má jistotu, že když cokoli z toho zahraje na koncertě, zbourá halu. Hudba Led Zeppelin takhle funguje i po letech, na koncertě řady hvězd se o tom stále přesvědčujeme. A když to podá tak zkušená hudebnice jako Beth Hart, bude to mít úspěch. Už kvůli tomu, že Led Zeppelin dnes naživo už asi nelze přiblížit víc, pak už jsou jen světelné roky vakua a za nimi se tyčí samotní Led Zeppelin. Takže jako deska Tribute to Led Zeppelin za pozornost moc nestojí, ale jako pozvánka na koncert rozhodně namlsá.
Verdikt: 60%
Album přehrává Led Zeppelin v poměru jedna ku jedné a slouží jako důkaz, že to Beth Hart dokáže odzpívat. Nic víc. Naživo to ale bude velká zábava.