Hitparády před dvaceti lety obsadil hit 1970 od Chinaski, vydaný o rok dříve na velmi oceňovaném albu Originál, či Pohoda od Kabátů, kteří toho roku vyprodukovali úspěšnou a posluchačsky velmi stravitelnou desku Dole v Dole. Světové hitparády opanovali Linkin Park s temnou baladou Numb či chorvatská Karma se svým ikonickým hitem Sedam dana.
Vypsaná Fixa za sebou sice již měla natáčení velké desky s produkcí, stále se ovšem rozkoukávala ze scény malých klubů. Pomalu už ale začínala plnit i větší sály a hlediště studentských majálesů. Zopakovat tu dobu nelze. Vypsaná fixa ale po úžasných dvaceti a více letech na své cestě ke hvězdám zjistila, že občas není od věci zavzpomínat a znovu nasát atmosféru pro mnohé bezstarostných dní a let.
Než se začnu plně věnovat aktuální živé nahrávce desky Bestiálně šťastní XX, rád bych čtenářům vyjevil pravdu o své podjatosti či spíš vrcholně přiznaném subjektivním přístupu k Vypsané fixe. Kapela, se kterou sdílím nejen místo svého původu, rezonuje v mém životě mnoho let. Pojí nás společná místa, spřízněnost témat a osudů i čas, který si pamatujeme – oni i já. Nebo prostě jen Márdiho poetika, jež pod prvotním náhledem rockového textu skrývá ohromná poselství a obrazy, které se mně osobně zjevují jako notoricky známé avšak zapomenuté – odváté časem. Deska Bestiálně šťastní je albem některých z nejoblíbenějších hitů kapely a také obsahuje mnoho regionálních referencí na město Pardubice. Proto bude můj pohled v některých místech mírně ovlivněn lokálním patriotismem a nostalgií.
Okolnosti vzniku nové nahrávky kapela dopředu vysvětlila. I když se jedná o několikátý vinyl kapely, starší alba vycházela pouze na cd nosičích či kazetách – to se změnilo až na samém konci nultých let s Klenotem. Éra vinylů zkrátka umělce, kteří začali tvořit koncem 90. let a začátkem milénia v době jejich začátků trochu minula. Kapela tak posluchačům, z nichž mnozí stejně jako já s Fixou dospívali a vyrůstali, nabízí poprvé vinylovou verzi své výrazné desky. K tomu všemu v živé verzi zaznamenané v aktuální sestavě na koncertě letos na jaře v pražském Café v lese. Zároveň je důvodem nového vydání podle kapely samotné špatná domluva se společností, která vlastní práva k původním nahrávkám. Tedy deska jako pouhý remaster po dvaceti letech vzniknout nemohla.
K nové verzi Bestiálně šťastní, která má k názvu příznačně přilepeno „XX“, také vznikl nový obrazový materiál – akčností nabitý záznam z Rock for People umně sestříhaný do energické výpovědi o kapele a hitu, který za dvacet let nezestárnul.
Jednou jsem už psal, že koncerty Vypsané fixy jsou povinností českého rockového posluchače. Záznam z Café v lese to hravě dokazuje. Osobně jsem viděl kapelu na malých pódiích legendárních pardubických klubů RC – Ponorka (Lumírova ponorka) a Žlutý pes (Žluťák), i na velkých scénách letních festivalů či natřískané pražské Lucerny. A neexistuje v mém životě moment, kdy bych z koncertu Vypsané fixy odcházel jinak než totálně u vytržení a nabitý tou nejlepší energií.
Písně z původní studiové verze nahrávky, kterou produkoval a na nichž, stejně jako na předchozí desce, spolupracoval Petr Fiala (frontman skupiny Mňága a Žďorp), jsou obecně spíše melancholickou výpovědi o lidech a době.
Vypalovačka Štěstí Jimi Dixona, která se svým až potřeštěným textem o románové postavičce Šťastného Jima celou desku otevírá, je vpravdě velmi pumpujícím rockovým nářezem, v němž pevně vězí ozvuk mladického Márdiho s Pítrsem a jejich grungeových lásek. Palenie titonia, velmi povedený vtípek z dávného demáče, funguje i po tolika letech bezchybně. Což kapela dokázala už v roce 2006 i na živém albu V Fabric.
Obraz „Slunce svítí na interhotel – pod ním kvete asfaltová zahrada.“ (Potápěči) je pro mě osobně nejzásadnějším místem úplně celé původní i nové desky. Zde se moje náklonnost k Mardiho obrazotvornosti a smyslu pro poezii, kumuluje. Kolem budovy Interhotelu Labe jsem chodil celý život. Jeho sláva socialistické architektury, která se ve vzpomínkách snoubí s mnohdy až pochybnou pověstí tohoto místa, tu však jde trochu stranou. Obraz, ve kterém se sluneční paprsky opřou do skleněné plochy interhotelu a v asfaltové zahradě nastane bezčasí malého městečka – to je pro mě něco skutečného, co se přede mnou skládá jako z dalekého snu. Okamžik odžitý, nenávratně v dáli. Vzpomínka vyvolává hřejivý pocit starých časů i smutek po nich. Krása i hrůza okamžiku, který se může jevit velmi banálně. Tohle je pro mě veliká poezie. Skladba rovněž původně pochází z famózního a věrně punkového dema Lunapark.
Pohyb-oheň-šluk a dým byla, je i bude vždycky zásadní tancovačka s jednoduchým textem. Úderná, skočná party hudba. I přesto strohý text nese opět odkazy na fantaskní postavy a literární díla minulosti.
Literárních referencí je dost i v Odvážném mladém muži, jehož popové vyznění se naštěstí Vypsané fixe nedaří maskovat ani v rámci živé verze. Vypalovačka Hlava je plná řevu a kytar a zase řevu. I po tolika letech je hezkým tributem elementům tvrdého punku v hudbě Vypsané fixy. Následující Žebříky, jako by na punkovitost přímo navazovaly slabikářovým „Ema a Máma melou maso.“
Drogový večírek je údajně literárním popisem skutečného seznámení členů kapely – píseň je humorná basová kolíbačka. Na záznamu z Café v lese je navíc dobře zachycen sebeironický podtón v hlase frontmana Mardiho, který v celé koncepci písně hraje důležitou roli.
Krasojízda s velkým finále, jež v koncertní verzi tepe do strun naladěných po vzoru Kurta Cobaina, se nedá popsat snad jinak než slovem „epická.“
Znalí okolností se samozřejmě vždy pousmějí při zmínce o tradiční soutěži otužilců v písni Otužilci. I když ústřední „drama“ působí až trochu válečně, scenérie otužilců v Labi s přecházející postavou dívky po Wonkově mostu na Nový rok/Boží hod vánoční je pro mě opět velmi sugestivní a notoricky známý „záběr“. Táhlá noirově najazzlá nálada jako by upomínala i na Fuchsova Spalovače mrtvol.
Objev je jediná píseň na desce, jejíž text nenapsal Márdi, ale jeho oblíbený švédský spisovatel Martensson v rámci svého románu Světy bez hranic. V rámci konceptu desky však tento prvek nepůsobil nikdy rušivě, ba naopak. A je tomu tak i na nové verzi.
V Čistírně peří, ze které i po dvaceti letech vykukují predátoři, zaznívá stále skvostně ona ironie názvu i textu.
Domácí motokrosař snad každému pamětníkovi vyvolá vzpomínky na živé scény potřeštěného klipu, jehož dějištěm je stejně jako v textu písně panelákový byt. Zde už pro mě takzvaně „není o čem“, protože jsem v takovém bytě prožil většinu svého života.
Ledňáčci, kteří nejen mezi fanoušky získali označení „legendární“, byli i na původní desce uklidňujícím momentem. Vlastně je předznamenán už předchozím trackem.
Městské obrazy jsou pak asi nejvíce soustředěny v táborákové ukolébavce na závěr, v jejímž refrénu je s banalitou trampů v hlase popisována zásadní tepna pardubického nejen nočního či spíše ranního života. To, že není a ani nemůže být Třída Míru žádnou Broadwayí, protože v sobě nese mnohem víc – nános historie, který vznešené pojmenování třídy lemuje staršími či mladšími relikty různých dob – ať už kostel nebo McDonald. To se samozřejmě může týkat leckterého českého městečka – snad proto je tu v závěru refrénu odkaz opět čistě pro místní – Kašpar je letec/Veverka je bratranec. Za mě před dvaceti lety i dnes vynikající závěr celé desky.
Verdikt: 100 %
Živé verze dvacet let starých písní dokazují nadčasovost hudby i textů Vypsané Fixy. Nesou v sobě poselství neznámých garážových kapel, poetiku malého města i neoddiskutovatelnou sílu českého rocku. Kapela Vypsaná fixa je pro mě nejzásadnější českou „kytarovou“ formací naší doby a budu moc rád, pokud v budoucnu své portfolio rozšíří o další skvělé písně, či o vydání nových verzí těch starých. Proto všechno dávám desce Bestiálně šťastní XX hodnocení 100 %. A nyní jsme „BESTIÁLNĚ ŠŤASTNÍ!“