Ze všeho nejvíc je to dream pop, ale někde se psalo, že je to psychedelická deska. Ze dvou třetin je to pravda. Taky by to mohla být space music. Všechno se v ní pomalu vznáší jak ve stavu beztíže. Ze dvou třetin je to taky pravda. Někdo by mohl říct, že je to zpívaná new age music. Šílené, ale ze dvou třetin – proč ne? Jenže ono to taky ze dvou třetin vypadá na retro návrat osmdesátkového popu, na zpívanou poezii, hudební dada, kolekci ukolébavek, dokonce na alternativu alternativy… U Berta a jeho přátel je všechno možné.
České moře tvoří osm skladeb v délce pětačtyřiceti minut, které víceméně splývají dohromady díky zasněnému, o nevzrušivost pečlivě dbajícímu hlasu Alberta Romanuttiho, jenž je hlavním motorem souboru. Celá deska je záměrně držena ve stále stejně nevzrušivé náladě, která svým syntetickým doprovodem evokuje zasněný, prosluněný svět. Možná falešný. U Romanuttiho totiž nikdy nevím, co je míněno vážně, a co je humor. Koneckonců, jsme přece u moře, byť jen českého.
Bert and Friends jsou „kapela“ s ohromnou melodickou invencí. Pod skořápkou skoro monotónního zpěvákova projevu (barvou hlasu připomíná Pavla Horňáka z Janečkových Kroků) se odehrávají krásné a silné melodie, jež jako kdyby měly cosi společného s italskou hudbou. Vždyť i Svatý retrievere s japonskými náznaky jako kdyby připomínal Madame Butterfly a dlouhé instrumentální dohry u řady skladeb zase asociují italopop a italodance osmdesátých let. Něco jako dvanáctipalcový remix I Like Chopin? Možná. Romanutti přitom často sáhne k (syntetickému) symfonickému soundu, který (zase možná) občas připomene italský romantismus a verismus.
To propojení klasiky s moderním popem je výrazně znát v Ave Maria, pravděpodobně nejsilnější skladbě Českého moře. Citát ze Schubertovy stejnojmenné skladby, místy ponořený do vzdáleného echa, se tu setkává s nekonečným ostinatem doprovodu taneční skladby. A ještě k tomu podivný text: „Buď můj Gandalf / Ave Maria / Na dlani nosila mě / Mamma mia / Ave Maria…“
No jo, Romanutti fakt píše značně nesrozumitelné texty, někdy postavené na (možná) osobních prožitcích a slovních asociacích, ale nejméně ze tří skladeb lze vysledovat, že České moře je zašifrovaný cyklus písní o náladách letní dovolené tady v Čechách. Sluníčko praží, voda v Máchově jezeře je teplá, nic se neděje, jen dýcháme, protože dýcháme, a v polospánku si sníme. Svět je jaksi nehmatatelný a vzdálený, nikam nespěcháme, plavíme se na nafukovacím lehátku a představujeme si přitom nějaký luxusní all-inclusive v Karibiku: „Z pobřeží volám / To je můj oceán / Možná, že ze snů / Slunce a sůl / Miluju, já vím / Bejby můj.“
To „bejby můj“ nás navádí na další vlastnost Českého moře a tou jsou nadužívané anglismy, které jako kdyby zdůrazňovaly další rys dovolené u Mácháče, v Divoké Šárce nebo na Prýglu – hru na světovost. Občas to vyzní opravdu úmyslně prdle. Například „že je mi to one“. Podporuje to už zmíněné nenápadné, nevtíravé komično-nekomično, jež je základem pozitivní atmosféry alba. Žádný řehot, ale úsměv. V tom je hlavní emoce alba. Jenže ono je to ještě o kus dál.
Verdikt:
Člověk fakt celou dobu neví, jestli tu pozitivní pohodu autor myslí vážně, jestli to naopak nemyslí ironicky, nebo jestli si z něj dokonce náhodou nedělá legraci. A právě to je na té desce (možná) nejvíc rajcovní.
P. S. Recenzent vůbec neví, jak to číselně ohodnotit.