Xavier Baumaxa album natočil spolu s Janem Čechtickým z Ohm Square a Miroslavem Lackem. Výsledek v ledasčem připomíná první desky Franka Zappy a jeho Mothers of Invention. To byly až takové parodie, že už je nikdo jako parodie nevnímal, a proto vytvořily svébytný umělecký styl. Baumaxa ovšem Zappův vliv nepřiznává. „Vzniklo to spontánně, samo od sebe,“ říká na začátku rozhovoru.
Člověk si představuje písničkáře jako muzikanta s kytarou, nejlépe akustickou, ale tohle je něco jiného. Z větší části elektronická hudba. Kytara je tam jen občas a piano tu a tam taky, to je fakt, ale většinou vás na albu doprovází neidentifikovatelné zvuky.
Z těch deseti věcí jsem dvě až tři původně složil na kytaru, ale dnes zní úplně jinak. Pak je tam taky jeden gospel. A šest tracků zakládal po hudební stránce Honza Čechtický. Míra Lacko k nim dodělával nějaké harmonie. Ovšem největší kus práce odvedl Čechťák. Já jsem mu popsal náladu, popěvek, dohodli jsme se na tempu a v jakém to má být stylu. Něco jsem mu zapěl a pak už se jen nestačil koukat, jak rychle mu vzniká pod rukama hotový track.
Tak to šlo hodně rychle!
Ani ne. My jsme na tom dělali rok a půl. Scházeli jsme se každých čtrnáct dní. A jak je Čechťák perfekcionista, dokonce ještě větší než já, tak jsme všechno předělávali a měnili desetkrát, někdy i dvacetkrát. Tohle vypustíš, tahle forma se ti nelíbí, přidáš tenhle zvuk a zase ubereš tamten zvuk. Byla to strašná piplačka, skoro jako když se sereš s nějakým hodně složitým jídlem. Taky proto to není deska na jeden poslech, doposloucháš ji a mělo by tě to donutit pustit si ji znova.
To znám. Musíš rozbalovat jednotlivé vrstvy a pak začneš objevovat i to, co tam není, co tam bylo a zmizelo. Ale na tom albu jsou věci, které už zaujmou na první poslech. Posluchače asi zarazí, že tam místy vystupujete v roli Karla Gotta.
Za to může Ondra Ruml. On mi jednou udělal takovou scénku, kdy předváděl Goťáka v té písničce, co natočil s Richardem Krajčem. Ondra dělal to jeho „Jsou Vánoce, jsou Vánoce“, kde Goťák na konci říká: „Takhle se to musí zpívat!“ a Ondra s patřičným profukem dodal: „… i s tou zubní náhradou, která sem tam syčí…“ A mě to šíleně chytlo. Dva roky jsem z toho byl v prdeli, protože jsem jinak nemluvil. Úplně jsem se v tom napodobování Gotta zasekl. Dokonce i s přítelkyní jsem doma mluvil s tím mezizubním přízvukem protézy jako božský pozdní Karel. Takže bylo skoro automatické, že Gott se musel stát alespoň částečně průvodcem po Slibotechnu.
Ke Gottovi se ještě vrátíme, je ho tam víc než dost. Ale co ten název?
Ten byl dřív než deska. My jsme vydali F!asco a potom, co už bylo venku, mě napadlo, že by se další deska mohla jmenovat Slibotechno. Ale to jsem ještě vůbec nevěděl, že ho natočím.
A jak jste se dostal k tomu, že to bude deska na bázi elektronických zvuků?
Já už jsem s Čechťákem jednu elektronickou desku natočil a druhou už jsem dělat nechtěl. Ale měl jsem jeden nápad, potom druhý a byl z toho ten gospel. A pak jsem přišel k Honzovi do studia s kytarou a on tu písničku hned předělal do elektroniky a takhle vznikly Vrstevnice… Pak vzniklo Panděro a mně bylo jasné, že se schyluje k druhému elektronickému albu.
Ono ale nejde jen o ten elektronický sound. Ty písničky mají nějaká témata. Pojďme si vzít jednu po druhé a probrat, o co v nich jde. Album začíná písničkou Lendl, ve které parodujete jeho anglickou češtinu.
Vzpomínám si, jak ho po listopadu '89 chytili novináři na hranicích s mikrofonem a kamerou a on jim s tím afektovaným americkým přízvukem vykládal, jak „přijel v tom autě do těch Čech a zapomněl, jak se co řekne“. Jsou typy lidí jako třeba Voskovec, Škvorecký, Pucholt nebo Forman, kteří nikdy nezapomněli tu krásnou češtinu, i když žili v zahraničí. A pak jsou takoví, co potřebujou ukázat, že se chytili ve velkém světě a na tu českou malost, ze které pocházejí, už zapomněli. A z těch si v té skladbě dělám prdel.
Pak přijdou Vrstevnice. Připadají mi hodně osobní.
Ta se mi nejvíc líbí. Je to silná výpověď o tom, že – jak říká Michal Horáček – „když ti ta ženská dělá chábra a sjedeš s ní i vodu“ a pak ji pošleš do háje. Zachovat monogamii ve vztahu, který byl společně odžitý, je strašně těžké. Většina chlapů to tak nemá. Čili je to píseň, která si dělá srandu z těch mužskejch, co chytili druhou mízu. A taky skládá poklonu těm, kdo ve svém vztahu vydrželi zestárnout.
Asi nejnečekanějším prvkem v písni je citace básničky Karla Václava Raise Cestička k domovu.
Ta tam původně ani být neměla, ale dali jsme ji tam jako symbol, že i když ten chlap má zaječí úmysly nebo tendenci občas si někde bokem štrejchnout, vždycky se rád nakonec vrátí domů k tý svý starý. Nějak jsme si o tom povídali, ta básnička, kterou znám ze školy, mi vytanula na mysli. Čechťák si ji taky pamatoval, a tak jsme si řekli, že by se tam mohla hodit. I Goťáka s tou zubní náhradou jsem tam vpašoval.
Když už jsme u jeho zubní náhrady, ta se pořádně rozjede ve třetí skladbě Slibotechna, v Panděru.
V jednom plánu je to píseň o sexu dvou tlustých lidí: „Ještě nikdy funk nebyl takhle cool, jako špekatý chlupatý panděro a macatá bílá prdel.“ Ve druhém plánu Goťák poučuje Bártu, jak se to má zpívat. Nejdřív mi Dan Bárta píše: „Tak mi to teda pošli, ty Vizigóte!“, pak jsem čekal, napsal podruhé, už to bylo úplně bez odpovědi, škoda, že mu to spadlo do spamu, mohl být slavný… možná nechtěl mít doma v kapele zle. Anebo si to taky třeba jenom neposlechl. Nebo si to poslechl a řekl si, co je to za píčovinu…
Tam je jedna úžasná myšlenka: „Víš, Dane, když chce člověk trávit dny na pláži v Miami namísto nocí na Karlštejně, musí to zvládnout sám.“
I já jsem to nakonec musel zvládnout sám. Tak jsem to nakonec sám namluvil. Já vůbec mám na téhle desce hodně mluveného slova, ale zato jsem na ní začal hodně používat vícehlasy. Na tom Lendlovi jsem nazpíval takových dvanáct vokálů – od barytonu až po falzet. Jinak to Miami s tím Karlštejnem je samozřejmě odkaz na Jana Hammera… ten to sám zvládl.
Jak to, že se v Panděru objevuje citát z I Shot the Sheriff?
To nemá žádný hlubší význam. To jsem byl asi pod vlivem kombinace nějakých látek, že jsem vybral zrovna tohle. Měl tam být nějaký známý popěvek, tak je tam tohle.
Na řadě je čtvrtá písnička, Dekubit.
Ta vznikla, když jsem se jednou za zimního večera procházel po Vítkově. Ještě jsem neměl svůj nový vztah, ale už se mi rozpadl vztah s bývalkou, s níž mám tři děti, co žijou v Karlíně. A teď jsem právě tím směrem viděl svítit všechny kancly, viděl jsem, jak tam v Karlíně, Holešovicích či Libni jejich prostor roste, jak se jimi tamní prostor zahňácává. Uvědomoval jsem si, jak třeba kancelářské budovy či nově vzniklý vícepatrový obytný sklobeton mohou zkazit bydlení těm původním obyvatelům. Na mě tam padla taková úzkost a bezvýchodnost, že jsem se z toho musel na místě vypsat.
A co ten hlavní hrdina? Skočí nakonec pod to metro nebo ne? Vy to tam máte řečené do neurčita…
Sám nevím. Každopádně mu jebne. Už chce jen deku na přikrytí, karton pod sebe a být, mít svá „tři té!“ – teplo, ticho, tekutiny. Nechce nic řešit, nad ničím přemýšlet. Nechce se honit jako myš v bubnu.
Na té skladbě jsou zajímavé zvláštní zvuky z ulice. Kde jste je nasbírali?
Něco jsme našli na YouTube, a navíc jsem šel nahrávat některé zvuky na diktafon na Masaryčku. Potřebovali jsme různá hlášení.
Nakonec je ten klavír.
To je narážka na projekt piananaulici.cz. Ten člověk do toho klavíru strašně blbě a zoufale tříská v nádražní hale. Jestli v tom cítíte zoufalství a úpěnlivost, tak jste naladěni na stejné struně.
Pátá písnička Sleduji tě svými oči vlastně album předskakovala jako singl. Zase v Gottově stylu.
Tam je úmyslně všechno špatně. Hudebně i textově. Chtěli jsme tam mít jednu gottovskou kantilénu. Já jsem si v duchu přejmenoval slovo „kantiléna“ na „kam ty lejna“. Je to takový valčíček s orchestrem, vytvořeným za bezesných nocí Mirkem Lackem na komputeru a klávesách. Byl to, tuším, čtvrtý singl, který jsme dali na streamy. Loni na podzim to bylo Panděro, potom přišel Lendl, pak Vrstevnice a tohle byl čtvrtý, navíc vánoční singl. Pustili jsme to ven na konci adventu, aby lidi měli na Ježíška růžové sny.
Co vlastně máte proti tomu Gottovi? To přece nemůže být jen ta umělá zubní náhražka a Rumlova scénka.
Když já se opravdu vždycky na někom zaseknu. Tak jako v případě Havla jsem dva roky mluvil jako Opičan Havel. To vzniklo tak, že jsem nesl Em Rudenkovi vypálený film o Havlovi a říkám: „Tady je ten Občan Havel!“ A on na to: „Ty jsi řekl Opičan? Opičan Havel?“ Jedno přeřeknutí a už to bylo! Moje bejvalka to musela snášet i při sexu. Já se takové dikce potřebuju zbavit. Doufám, že podobně jako u Havla se to podařilo vydáním EP A ten Clintn, on mi hýkal, se mi to povede taky u Gotta po tom, až vyjde Slibotechno. Párkrát si to ještě poslechnu a pustí mě to, i když... Gotta pak budu dělat nejspíš příležitostně.
Vraťme se k desce. Další skladba se jmenuje Zombie chtějí stále žít. Techno beat – a zase je o Gottovi! To je až nečekaně zlá písnička!
Když jsme ji dělali, strašně jsme se přitom nachechtali. Ten základní beat je záznam EKG, na který jsi napojený plus nahraný dech pacienta. To je pozadí. Je to protiklad toho gottovského sloganu Být stále mlád, se kterým tam taky pracuju. Zombická píseň pro důchodce, kteří si neuvědomují, že už zbytečně přesluhují. Hororový minimuzikál s dechovkou, technem a zdechnem. Tohle je skladba, u níž si představuji klip, něco v duchu Tarantinova Od soumraku do úsvitu. Ano, je to zlé, ale zároveň je to taky obrovská nadsázka. A možná i sebeléčba. Vyléčíš se ze svých vlastních strachů ze smrti tím, že si z toho děláš brutální srandu. Zlo, který tě rozchechtá.
Tak oni důchodci Baumaxu moc neposlouchají. Ale dají se takové skladby dělat naživo?
Většinou ne. Sleduji tě svými oči hraju s kytarou, to jde. Ale už mě napadlo, že bych mohl udělat na pódiu takový workshop. Třeba na Lendlovi bych mohl ukázat, jak taková písnička vzniká. Nahrál bych před lidma do looperu jednotlivé hlasy a nakonec to všechno pospojoval. Je to výzva. S looperem jsem na pódiu nepracoval…
Pojďme k další skladbě, k Údělu.
To je diskoskladba. Čechťák spolupracuje na něčem taky s Orionem a oba se shodli na tom, že tohle je jasný singl. Jinak je interpretace jednoduchá, protože k téhle písni jsem si pro sebe rovnou napsal definici: Úděl je o osobách odsouzených k úspěchu a o jejich zálibě v (ne)přechylování příjmení, aby vypadaly ještě víc zajímavě. Trochu to při tom odskákala Tatiana Vilhelmová, která je v tom zcela nevinně. Ale Dyk se taky přechýlil z Pytlíka na Dyka. Soukalová se přehodila na Koukalovou a pak, když jim to neklapalo, byla z ní zase Soukalová. Nemyslím to ve zlém, prostě je to trend doby. Navíc je to taneční písnička a my jsme měli touhu to udělat co nejdebilnější. Ať se Veronice uvolní khek, ať se Vilhelmové ztopoří dyk, ať už si Tereza vezme Ramba… a nejdebilnější hláska na zpívání „u“. Tak proto tam je šestnáctiverší, kde všechno začíná na dlouhé„ú“. Odjíždím z Únětic směrem na Újezd, dále pak Úvaly jako každé úterý…
Dál máme Karel Gott je robot – osmou píseň z desetisongového alba.
Tak tu Čechťák založil na dvou takových analogových starých placičkách – syntezátor TEENAGE ENGINEERING po 32 toning. A já jsem si vzal sešitek a začal jsem si zapisovat, co umí robot líp než zaměstnanec nebo o co je robot méně problémový než člověk… Robot nepotřebuje nemocenskou, ten nemá doma děti ani ženskou, téměř se nepřehřívá, není mu kláda, robota nikdy nebolí záda… spoustu veršů jsem vyházel, ale nechal jsem tam narážku, že je synem Josefa Čapka, jelikož Karel Čapek sice napsal R.U.R., ale to slovo robot mu poradil jeho bratr Josef. Karel tam původně používal slovo labor, jež je tam také zmíněno. Jinak tohle je skladba, u který se nejvíc chechtám.
No vida, tak Slibotechno má dokonce literárněvědný rozměr!
Po Cestičce k domovu, kde taky vystupuje Goťák, je tahle píseň uzavřením gottovského cyklu na téhle desce. No, vždyť ten robot k němu patří. Vezmi si ty jeho nadlidský výkony, v kombinaci s božským příjmením jde přímo o ideální produkt své doby. I když je fakt, že i v dalších písničkách se ještě Goťák objevuje a nedá mu to si nezaglosovat. Je to prostě takový strýc Pepin celého alba a všichni máme štěstí, že jde zrovna kolem.
Mimochodem, potkal jste se někdy s Gottem?
Bohužel ne. Ale hodně mně o něm vyprávěli ti, kteří s ním hráli nebo se s ním setkali.
Poslouchal jste ho jako kluk?
Neposlouchal. Nikdy mě nechytl za srdce. Ptal jsem se sám sebe proč, třeba takovej Matuška mě za srdíčko dokázal chytit, možná i proto, že nezpíval takový hovna. Ale z Gotta na mě čiší určitá citová plochost a taková prázdnota. Zlatem potažené nic.
Jemu by se asi taková parodie líbila.
To věřím. On nepochybně nebyl zlý člověk a měl smysl pro humor. A podle svědectví všech to byl gentleman. Ale přiznejme si, že tu rudou polívku pomáhal soudruhům barvit narůžovo, aby byla lépe stravitelná. Dělat režimu jelimana a jít za štěstím…
Máme tu Your Eyes September. To je stylově zase úplně něco jiného. Britpop jak vystřižený.
To je v podstatě píseň o czenglish frázích. Tím jsme se strašně bavili. Kdybys viděl, kolik takových frází se tam nakonec nevešlo! Na netu existují fóra, kde si dělají legraci z doslova přeložených frází a idiomů. Určitě tam je i Your Eyes September neboli Tvé oči září nebo For me behind me čili Pro mě za mě. Jeden nebo dva večírky jsme si takové fráze vymýšleli sami. Měli jsme při tom zákaz googlovat, aby nikdo nešvindloval. Pak jsme došli k tomu, že by to mělo mít nějaký příběh. Třeba o neopětované lásce. On je vlastně zhrzený a přitom maká od nevidím do nevidím, a přesto není moc ve vatě. On se diví, proč mu dala košem, jemu, klukovi, který před ní klečí a místo růží jí podává svou kreditní kartu, a ona to nedokáže ocenit.
Zní to opravdu jako opravdový soudobý anglický kytarový rock.
Dobré bylo, že Čechťák má v Ohm Square Charlie One, která zná své domovské londýnské cockney, takže jsme si od ní nechali všechny ty fráze namluvit, čímž nám to pomohla dotvořit do otlemené londýnské angličtiny. Na první poslech je to hitovka, když ovšem rozkryješ, co se tam vlastně zpívá za blbiny, musíš se chechtat sám sobě, že se ti to líbí.
A teď už nám zbývá poslední písnička – Vrať se mi. S dodatkem „featuring Black Ďábel a Bílý Idol.“
Na téhle skladbě je důležitá postava Black Ďábla. Black Ďábel má na YouTubu asi osm tracků a podle mě je to nejlepší českej cikánskej rapper. My jsme spolu dělali takový odboj proti úniku českého kapitálu do ciziny a taky bojovali za to, aby nám cizáčci nezaplevelovali naši scénu. Založili jsme proto proti Rytmusovi duo Arytmus. A to jsme byli já, Bílý Idol, a on, Black Ďábel.
Vrať se mi je taky píseň o neopětované lásce. Ale tahle je ještě o něco víc. Z toho cikánského pohledu je to o vášni, kterou by gadžo nikdy nedokázal napsat. Jestli tě předchozí September rozjitřil, tak tohle tě úplně raní. Pulzuje tam strašná zhrzenost. Black Ďábel je úplně rozervaný, love/hate relationship z něj kape plným proudem. Miluje a nenávidí tak, že by dokázal i zabít. A z toho jsme najeli na Goťáka, který přijde večer po koncertě v Las Vegas do své šatny a tam už čeká jeho kámoš Tonda Gondolán a začíná hrát s plnou cikánskou jiskrou na rozjíždějící se afterparty.
Ta afterparty je důvod, proč jste dali Vrať se mi na konec?
Abych řekl pravdu, už jsme neměli žádný další materiál. Tedy Honza udělal ještě pár treků, ale ty jsme časem opustili. Ono je to ale tak, že já když dávám dohromady desku, tak si rozstříhám seznam skladeb na jednotlivé proužky a pak si je různě přeskládávám, jak by měly jít za sebou, aby mi to šlo jako celek dohromady. A touhle metodou Vrať se mi vyšlo na konec. Kdybych to stavěl chronologicky, tak by první zůstal Lendl, ale poslední by bylo Zombie chtějí stále žít.
A teď je dílo hotové. Co dál?
Většinu svých desek jsem původně vydával ob jeden rok, vždycky na apríla, ale teď to je opět až po čtyřleté pauze.
A tentokrát navíc ne na prvního dubna!
Ne, teď už jsem rád, že mi deska vůbec vyjde. Už jsem jako ostatní, sázím na stahování a digitální služby. Ale udělám pro věrné fandy pět set vinylů, číslovaných, perforovaných – a šlus.
Fakta
Xavier Baumaxa je jedním z nejpozoruhodnějších úkazů tuzemské hudební scény. Prosadil se zprvu jako písničkář s kytarou a krutě vtipnými songy, ve kterých šel vždy za hranu. Od dnes už klasických alb Buranissimo Forte a Fenkám ale začal rozvíjet další hudební formy. Vydal desku duetů (Idueto) i s klavírem (Pijano). Na posledních dvou albech ve spolupráci s Janem Čechtickým propadl elektronice ve skutečně neslýchaných odstínech.