Třetí deska Dry Cleaning nepůsobí jako manifest ani jako generační výkřik. Secret Love je spíš souborem poznámek na okraj, útržků myšlenek a pocitů zachycených v okamžiku, kdy člověk přestává svět jen glosovat a začne ho tiše, možná až neochotně, prožívat. Kapela, která si vybudovala jméno na chladném post-punkovém napětí a lakonickém humoru, tady poprvé výrazněji dává prostor emocím, aniž by se vzdala své typické zdrženlivosti.
Zásadní roli hraje producentka Cate Le Bon, jejíž cit pro barvu, dynamiku a prostor dává albu zvláštní měkkost, díky níž skladby nepůsobí jako sevřené koncepty, ale jako pomalu se rozvíjející plochy, které posluchače nezahlcují. Naopak ho vtahují svou klidnou, soustředěnou přítomností. Zvuk Dry Cleaning se rozšiřuje, dýchá a místy až nečekaně rozkvétá. Hudebně působí Secret Love jako vědomé zpomalení a rozvolnění dřívějších kontur Dry Cleaning. Kapela opouští striktní post-punkové napětí ve prospěch otevřenější, vzdušnější struktury, kde mají stejnou váhu zvuk i ticho. Kytary se méně zakusují a víc kreslí, pracují s barvou a texturou namísto ostře řezaných riffů, rytmika je střídmá, často až zdrženlivá, ale přesná, a basa přebírá roli nenápadného průvodce skladbami. Hudba už neslouží k vytváření napětí, ale k soustředěnému naslouchání.
Florence Shaw zůstává pevně v centru dění. Její charakteristický vokální projev balancuje mezi recitací a zpěvem. Působí jako vnitřní monolog, který se na Secret Love místy proměňuje v náznaky zpívaných refrénů, což dodává skladbám nový rozměr. Texty jsou, jak jsme od Shaw zvyklí, postavené z fragmentů, plné konkrétních pozorování, drobných absurdností a zdánlivě banálních vět. Ty však dohromady skládají přesný portrét současné existence.
Když Shaw suše konstatuje „Nevím, co si o tom mám myslet“, nejde o pózu, ale o přesné pojmenování stavu zahlcení, v němž se emoce rozpouštějí v permanentním toku informací. Skladby jako Cruise Ship Designer nebo Evil Evil Idiot fungují jako suché, přesně mířené komentáře pozdního kapitalismu, pronášené bez patosu i bez iluzí. V krátkých větách a nečekaných obrazech se tu objevuje svět, kde se design, luxus a prázdnota slévají do jedné plochy, kde „všechno je efektivní, ale nic se nezdá být správné“. Ironie zůstává ostrá, ale není samoúčelná, spíše připomíná obranný mechanismus než výsměch.
Na opačné straně spektra stojí jemnější momenty typu I Need You nebo Let Me Grow and You’ll See the Fruit, které odhalují citlivější tvář kapely. Když Shaw téměř neslyšně pronese „Potřebuji tě, ale nevím, jak to říct“, je v tom víc zranitelnosti než na jakékoli předchozí nahrávce Dry Cleaning. Nejde o sentiment ani o otevřenou zpověď, spíš o opatrné přiznání nejistoty a potřeby vztahu, formulované jazykem člověka, který se teprve učí mluvit o blízkosti bez ironického štítu. Závěrečná Joy nepřináší žádnou triumfální katarzi a ani se o ni nepokouší. Nepůsobí jako světlo na konci tunelu, spíš jako tiché přijetí faktu, že „radost nemusí být hlasitá“, aby byla skutečná. Právě tahle zdrženlivost dává celé desce její sílu.
Secret Love není albem, které by chtělo šokovat nebo přepisovat pravidla. Je to nahrávka tiché sebedůvěry kapely, která už nepotřebuje dokazovat svou inteligenci ani ostrost. Dry Cleaning tu potvrzují, že jejich skutečná síla nespočívá v ironii nebo chladném odstupu, ale ve schopnosti přesně a bez efektů zachytit současný svět v jeho drobných, často nepohodlných lidských momentech. V době, kdy je hlasitost často zaměňována za naléhavost, působí Secret Love ve své nenápadnosti jako výpověď, která může dlouho rezonovat.
VERDIKT: 95 %
Dry Cleaning si na Secret Love zachovávají svůj charakteristický ironický odstup, post-punkovou strohost i literární práci s detailem. Poprvé výrazněji nechávají do hudby proniknout křehkost a empatii. Je to nenápadná nahrávka, která roste s každým dalším poslechem.