Ze staré party není v novém Banketu nikdo. Jádro kapely tvoří dva kreativní hráči na klávesové nástroje Remigius Klačanský a Dominik Kopcsay. Zbytek se mění podle potřeby skladeb. Takže tu máme elektropop, chytře, ale s citlivě doplňovanými dechovými nástroji, klavírem, violoncellem nebo kytarami. To je ale jen tu a tam, protože oba klávesisté si na desce vyhráli a nacpali do doprovodu spoustu nápadů a vyhrávek. Dokonce tolik, že je lze stavět na roveň hlavnímu zpěvákovi. Také proto je souhrnný název skupiny Banket oprávněný.
Nicméně nebyl by to Müller, kdyby z elektropopové cesty tu a tam nevybočil. Mezi celkem dvanáct kousků zamontoval dvě klavírní balady, které by se klidně mohly objevit na kterékoli jiné jeho desce, ale jsou to natolik zdařilé písně, že pravděpodobně nešlo odolat. Navíc mají v koncepci desky svou roli – láska k dítěti a ženě jsou pevné body v obraze světa, který Slovenská strela vyjadřuje.
Těžko říct, zda je Slovenská strela koncipované album. Často se totiž stává, že autor je v jednom období tvorby pod určitými vlivy a tlaky, které se pak neúmyslně dostanou na album a stejně neúmyslně vytvoří nějaký souvislý celek. Tady se ale zdá, že kolekce písní má určitě úmyslně něco společného. Můžeme tak soudit z úvodní skladby Svet sa zbláznil: „Velké huby malých ĺudí / Do vetra tie isté reči / Všetkých nás to hrozne nudí / Keď mi to tak strašně svedčí.“
Už tenhle citát naznačuje, že ze všech aspektů poblázněného světa si Müller vybral poruchy v komunikaci, ochotu či neochotu lidí mezi sebou se poslouchat a domluvit. Jsme zasypáváni vodopády někdy tak prázdných slov, že mezi nimi zaniknou podstatné myšlenky. A vůbec při tom nemusí jít o politiku, stačí vztahy s našimi nejbližšími. V tom je asi nejsilnější píseň Bla bla bla, v níž se zpěvák ze své partnerky, již skvostně zpívá Tina, snaží dostat alespoň nějaké rozumné slovo, ale slyší jen bla bla bla. Ta nejistota vztahu dvou lidí pokračuje i v následujícím duetu s Darou Rolins 24/7 nebo v Psychu, kde v partnerském vztahu neschopnost komunikace přechází až ve strach: „Mám strach, tak teda vravím / Ako sa z toho dostať von? / Už nikdy nebudem zdravý / Ale sám jako v plotě kôň.“
Samotu, která je následkem pokusů o komunikaci, podtrhují i obě zmíněné balady. První z nich, velmi osobní Medzi nebom a ženou, je třetím duetem na albu. Richard ji zpívá spolu se svou dcerou Emou a jejím tématem je opouštění – dívka odchází od svého otce za svým přítelem. Ujišťuje ho, že stále zůstává jeho dcerou, ale… A druhá z balad, Zub času, je sice vyznáním lásky, jenže možná ani nesměřuje k opravdové ženě, ale k nějakému přízraku, soudě podle veršů: „Toto je moja pieseň lásky / Alespoň jednu takú stihnúť za život.“
Zub času je v podstatě poslední skladbou alba, nicméně potom následuje jako bonus ještě elektronická kreace Henricha Laška, jež je poctou před rokem zemřelému Danielu Mikletičovi, kdysi skoro výlučnému autorovi textů „starého“ Banketu. Tímhle funébrmaršem jako kdyby klíčová osoba alba podtrhla samotu z písní i úvodní konstatování, že svět se zbláznil.
(Možná tu je ještě jeden skrytý aspekt alba, úplně mimo hlavní téma, ale to už je nejspíš až příliš velká fantazie. Slovenská strela byl od roku 1936 rychlíkový spoj mezi Prahou a Bratislavou a v minulosti byl mnohdy používán jako symbol propojení dvou národů. Chtěl tím Müller něco říci?)
VERDIKT: 80 %
Richard Müller se sice vrátil po čtyřiceti letech k Banketu, ale přišel s ním do úplně jiného světa, který má s tím dávným společnou jen samotu a nejistotu bloudění v ubíhajícím čase. Kdysi dávno styk s realitou vnímal „starý“ Banket s mladistvou drzostí a nadsázkou, dnes jej pohled na lidské bytí spíš bolí. Müller je ale i ve světě elektronických nástrojů jako doma, šanson i tak zůstává šansonem a zpívá tak, že mu věříte každé slovo.