Je to klišé, které se u islandských umělců zažilo; místní autoři umějí dostat atmosféru své domoviny do hudby. Jde veskrze o floskuli a novinářskou zkratku, ale v případě Ásgeira také o pravdivé tvrzení. Zpěvák skutečně umí zachytit krásu země ohně a ledu, zaměřuje se však spíš na její křehkost a pustotu než na monumentálnost a burácení. Minimálně z hlediska soundu.
Od jeho druhého alba je pro něj hlavním výrazovým prostředkem určitá meditativnost či lehká zvuková výstřednost, kterou se však nebojí kombinovat se silnými melodickými linkami. I když ne vždy. Někdy pro něj prim hraje jen zachycení celkové atmosféry a písně, které nemají úplně jasné sloky a refrén. Ale zase nic přehnaně experimentálního.
Time on My Hands svým zvukem víceméně navazuje na předchozí dva roky staré album Bury the Moon. Ásgeir s citem spojuje živé nástroje s decentní elektronikou a vše obaluje jakousi naléhavostí a rozechvělostí. Je to trochu islandská inkarnace Bon Iver v tom nejlepším smyslu. Ne že by Ásgeir kopíroval, spíše se mu zalíbily podobné výrazové prostředky, které dokonale ovládl a k jeho tvorbě i islandskému akcentu zkrátka sedí.
Ve svém jádru je Ásgeirova tvorba popová, protože jde často po přímočarých a zapamatovatelných melodiích, ale není to ten druh popu, co se otravně zaryje do hlavy a nepustí se. Naopak je to v mnoha případech hudba, která vyžaduje bdělost a větší pozornost pro všechen svůj rozměr. Místy to je lehká zívačka, ale to jde spíš na vrub až příliš konzistentní atmosféře; desku tvoří zejména pomalejší skladby, kde se netlačí na pilu, a vzruch přichází hlavně s rozmanitými zvuky než s očividnou gradací.
I když Ásgeir zachycuje spíše křehkou a pustou podstatu Islandu, nezůstává jen u éterických zpívánek. Třeba pilotní singl Snowblind má v sobě určitou míru zlověstnosti. Hudebník v něm zpívá, jak jede po namrzlé silnici v silné vánici a doufá, že ho nezradí motor auta. Nezkrotnost Islandu je tady pro Ásgeira zcela evidentním zdrojem inspirace. Nezapírá ji ani v jiných písních na albu. Texty obecně stojí za vypíchnutí pro svou zvukomalebnost.
Ať už je Ásgeir melancholický, nebo vzletně zpívá o nekonečnosti vesmíru, Time on My Hands je jako hřejivá peřina, pod kterou se lze schovat, když venku zrovna zuří živly. Deska možná vzešla z izolace, ale ve své barvitosti nabízí mnohem širší škálu pocitů.
Verdikt: 77 %
Ásgeir napsal další skvěle meditativní album, které čerpá z popu, folku a elektroniky. I přes některé nudnější okamžiky je Time on My Hands skvělou a rozjímavou deskou.