Alkehol Zíbrtův postřeh formuluje ještě přesněji: „Chlastání, kurva, chlastání, na to máme nadání!“ Nutno podotknout, že tohle kapela říká na své už dvacáté první desce od roku 1991– a všechny byly jen o tom jediném – o pití! Stále je co vymýšlet, protože „řekni, co chceš dělat, co s načatým večerem, jestli máme něco v plánu nebo se jen vožerem“. Písně Alkeholu nic složitého neřeší, ignorují hospodské diskuze o politice a hlásají především přátelskou chlapskou pivně-kořalkovou pohodu, v níž o nic nejde. Dotahují do důsledku to, co na začátku devadesátek bylo typické pro Tři sestry.
S texty se Alkehol nemazlí, jen tu a tam se trápí s tím, aby se slabikami vešel do melodie, ale ono to vždycky nějak dopadne, protože hospodské popěvky jsou na podobné prohřešky zvyklé. Alkehol je navíc umí vypíchnout jako určitou zvláštnost nebo specialitu.
Velkou výhodou Alkeholu je to, že se Ota Hereš a Petr Buneš umí dobře pohybovat v punkově-hardrockovém hudebním prostoru, vědí, co od nich jejich opilecké publikum chce, mají smysl pro určitý typ humoru, ve kterém nejsou žádné erotické dvojsmysly, a hlavně – dovedou napsat jednoduchou, skoro primitivní melodii (což je velký kumšt), korunovanou chytlavým riffem. Třeba ten, který uvádí pilotní singl a zároveň jeden z jejich největších hitů Těžce pod parou, stojí za zaznamenání.
VERDIKT: 72 %
Lze předpokládat, že i dvacátá druhá deska Alkeholu bude mít jen jedno téma. Pořád je co vymýšlet. Navrhuji třeba Když není jináče, dám si i lahváče. Nebo Šoupni kořalku tady pro Jarku. Anebo U našeho stolu chlastá párek volů….