Skála totiž umí vytvořit píseň, u které si člověk není jistý, zda to není parodie nebo žert, ale přitom to jsou často chytlavé melodie, jež by nás nepřekvapily na desce nějakého „vážného“ umělce. Navíc občas doplněné jednoduchými, ale jímavými sóly trubky.
Z hudebního hlediska je Rotika svérázným mixem žánrů, které historicky definují českou pop kulturu od country a blues přes střední proud až k sršaté alternativě à la Baumaxa (Styl dědy) nebo až k hospodským popěvkům jako v závěrečné písni Závin. Ta melodií ještě navíc vzdáleně připomíná Suchého Kamarády: „Na tomhle mizerným, ale zázračným světě / každej má tu svoji Ulriku / jako měl Wolfgang von Goethe / a když vypadnu z hospody / cítím se zas jako závin / s náplní tvarohovou.“ Lehce to také připomíná některé Hrabalovy prózy, v nichž se hospodští hosté mezi pivním blábolem odvolávají na klasiky literárního nebo výtvarného světa.
Minule si Skála užíval doprovodu dechové hudby, tentokrát si pohrává se semiakustickými žánry. Asi nejvíc s českou formou country. Například Houbí Hemr má nepochybně inspiraci v zálesáckých textech Honzy Vyčítala. Zálesák, přezdívaný Houbí Hemr, sbírá po lesích houby, přenechává je místním farmářům s jedinou podmínkou, že mu schovají lák, ve kterém budou mít jeho houby naloženy. Pak farmáře obchází a ten nechutný mix slizu s octem pije. Mňam!
Folku a country se dotýká také blues To si piš nebo v lehkém plíhalovském hudebním stylu střižená Půjčovna hlav. Právě tyto skladby podtrhují lehký dotyk retra. Jako kdybychom se dívali zpět do osmdesátek.
Aby posluchač pochopil, že jde o nadsázku, nechává se Skála (nejspíš úmyslně) občas zradit něčím nedůvěryhodným. Třeba už zmíněným Goethem mezi opilci. Anebo nějakým neologismem. Jako když v úvodní trempírně Maníci rýmuje „Heart is Broken… / pavouken souken“. Pochvistník je takových slov plný – jako kdyby Skála karikoval pokusy Stromboli zhudebňovat Morgensternovy básně: „Daleko odletěli tvoji chrostíci / v přístavu bursík houká / pomalu kráčí pochvistník / a v dlaní svírá brouka.“
Jiným fórem, který Skálu baví, je dát určitému pojmu nový význam. Starý Smokovec není tatranské letovisko, ale jistá osoba – „jako konár pokrútený / starý šukár zaĺúbený“.
Nejbizarnější kompozicí příjemně usměvavého alba je parodie na pařížský valčík (lehce šmrncnutý country gospelem) Debureau. Vypráví o setkání dvou pánů se známými jmény, kteří se náhodou sejdou v kavárně nad Seinou, stěžují si na své životy a pozvolna se opijí tak, že se na záchodcích skoro vznáší. To se fakt nedá převyprávět, to se musí slyšet. Pikantní je, že slavný mim Jean Baptiste Debureau žil v letech 1796 až 1846 a jeho kavárenský společník, malíř Jean Dubuffet, v letech 1901 až 1985, takže se nikdy nemohli potkat. Jde jen o dva typy lidí. Převyprávění nějakého bizarního příběhu s dialogem se zdá být Skálovou oblíbenou formou. Viz Husserlova přednáška z předchozí desky, kde se za doprovodu dechovky přou mezi sebou slavní filozofové.
Na francouzskou strunu zahraje Skála ještě jednou. V písni Převlečenej chlap dokonce cituje melodický úryvek z Auffrayovy (a Matuškovy) Sbohem lásko s novým textem: „Byla krásná, to vím / a já měl strach / že je to převlečenej chlap.“
Verdikt 80%
Skála je kreativní člověk a ti, kdo navštěvují jeho výstavy, odcházívají nabiti pozitivní energií z jeho hravosti a svérázného humoru. Skála, skladatel a interpret, si se Skálou-malířem nezadá. Umí potěšit a pobavit. I když jeho humor není úplně pro každého. Ale s tím se musí počítat. Kolik je typů lidí, tolik je typů humoru.