Obrázek k článku Rammstein na novém albu Zeit objímají démony neúprosného času
| Dód | Foto: Bryan Adams, Universal Music

Rammstein na novém albu Zeit objímají démony neúprosného času

Osmé a velmi očekávané album vyzrálé „německé tvrdosti“, která nese po mnoho let jméno Rammstein, fanoušky potěší. Kromě skutečných hitovek přináší již tradičně i vážnější témata a introspektivní nálady. Zeit však rozhodně není o sentimentálních vzpomínkách na mládí.

Protože opakování bývá považováno za matku moudrosti, je nasnadě i zde krátce připomenout, že nejaktuálnější počin kapely - album Zeit, jehož název znamená Čas - vznikalo v pohnutých podmínkách pandemického světa, který se samozřejmě navždy podepsal i na historii rockové a populární hudby. Očekávání fanoušků, kteří byli v minulých dvou letech ochuzeni o velkolepé masivní show kapely, se tak velmi upínalo právě k vydání nového alba. Pro skupinu samotnou to jistě představovalo nesnadnou výzvu. Tím spíš, že předchozí kolekce písní vydaná v roce 2019 pod jednoduchým názvem Rammstein, obsahovala jedny z aktuálně největších hitů kapely.

Kromě bezchybného opakování a recyklace vlastního výrazu, která v případě Rammstein v žádném případě není na škodu, přináší Zeit momenty, které kráčí, tedy v případě německých dělníků industriálního metalu spíš valí, s dobou. Jemné odbočky, které v závěru končí totálním odklonem, či rozkladem tvrdého jádra podstaty Rammstein, jsou zde zastoupeny také velmi často. Před námi se tak skládá obraz tvrdého, velmi energického, mechanicky ostrého světa, který se dokáže potácet mezi avantgardou, popem, nezrazuje u toho svojí metalovou podstatu, a přesto zůstává přístupný širšímu publiku.

Otvírák Armee der Tristen (Smutná armáda) zve k poslechu nejen hlavním sloganuemv textu „Komm Mit“ (Pojď se mnou), ale také přehlídkou v podstatě toho nejlepšího a zároveň posluchači nejotevřenějšího ze zvuku kapely. Podstata této písně je zároveň předehrou k následujícímu hitu Zeit a potažmo tématu, které se objevuje v rámci textů a nálady celého alba – stárnutí, zrání a s ním spojená melancholie, odevzdání, zmírnění tempa, smíření i euforie.

Bezesporu největším hitem je již předem vydaný Zeit (Čas) i se svým obrazovým doprovodem – povedeným videoklipem Roberta Gwisdeka. Baladicky pohnutá a roztřesená výpověď o tom, co to znamená čas, a jak neúprosná je někdy tíha jeho dopadajících zrnek písku v pomyslných obřích přesýpacích hodinách, triumfovala okamžitě po svém uvedení.

Pohádkově gothická a smyčci zasněná Schwarz (Černá) je příjemným přechodem či snad jen pokračováním hitového Zeitu. Skladba Giftig (Jedovatý / Toxický) pak hned od intra podtrhuje svojí synťákovou podstatu, ve které se obrací snad až k populární hiphopové kultuře posledních let, na což navazuje v mezihře. To vše v pulzující náladě neomylného mechanického rytmu.

Atributy moderní elektronické hudby jsou  mezi ostatními  písněmi velmi dobře postřehnutelné především v písni Lügen (Lež), kde upřímná výpověď v podobě recitovaného textu přejde v auto-tunovou operetu. Slyšet Lindemanna, který již v minulosti mnohokrát potvrdil, že jeho rejstřík poloh a vokálních stylů je široký, jak naskakuje na auto-tunové vlny, které byly dříve záležitostí pouze nejotravnějšího přeprodukovaného post-mileniálního popu či soundcloudového trapu, bylo napoprvé opravdu dechberoucí.

Píseň Angst (Strach) je pravděpodobně pokusem k návratu zvuku velkých hitů kapely v minulosti, jako jsou Links 2 3 4 (Vlevo 2 3 4) či Mann Gegen Mann (Muž proti muži). Pochodový rytmus tvrdé kytary, řvoucí stadion a tvrdostí přesycená němčina – to jsou takové ty „první dojmy“ a zároveň stavební pilíře původního zvuku kapely, který se samozřejmě v průběhu dlouhého působení změnil. Angst je důstojnou připomínkou toho, co Rammstein a jejich fanoušky v minulosti definovalo. K písni byl vydán také v den releasu celého alba videoklip, ten téměř dokonale přejímá estetiku i smysl slavné The Wall od Pink Floyd a to včetně oné zdi. Na diváky se v úchvatné podívané doslova hrnou obrazy, které velmi kriticky představují úskalí dnešního světa a bezpečnosti v něm. Střídá se tu samozřejmě několik klišé, jako je strach z všeobecného propojení lidí internetem, důraz na anonymitu, či kritika chtíče po penězích. Floydovskou atmosféru dokresluje kromě barev klipu také závěrečná scéna s rozbíjením televize, či dva obrazy dětí mezi ostnatými dráty bojiště, které celý klip rámují.

Nějaká závratná obscénnost, ke které Rammstein někdy v minulosti tíhli, se na Zeit nekoná. Je zde píseň Dicke Titten (Velký kozy), jejíž text se ale očekávanému erotickému či pornografickému kontextu nevěnuje. Trochu nechutně samozřejmě působí videoklip k písni Zick Zack (Cik-cak / Šmik-šmik), nicméně obsah textu je jednoznačnou kritikou kultury kosmetické chirurgie a pěstování kultu rockových hvězd.

Celé album, a pro mě poměrně vyčerpávající kapitolu celé tvorby kapely vměstnané do neskutečných jedenácti  písní o délce necelých čtyřiceti pěti  minut, uzavírá symbolické Adieu (Sbohem) s nádhernou kompozicí vrnících synťáků, klavíru a geometricky přesných rytmů. Zvuk, nálada a Lindemannův elán v hlase evokují dokonalý rádiový hit. Zlom v podobě vzdušného kytarového sóla a zvolnění vytváří ten správný obal pro další ze sympaticky vyzrálých sdělení. Konec zní jako návrat do úplného „začátku času Rammstein“ a ono osamocené outro kytarového riffu zní jako ze zkušebny nějaké malé a neznámé kapely. Tak tedy auf Wiedersehen !

Verdikt: 85 %

Zeit naplnil všechna očekávání. Vyrovnat se hitům z velmi úrodné minulé desky a konečně i hitům z minulosti, jako jsou nesmrtelné Du Hast či Amerika, je složité a Rammstein po tom nejspíš ani neprahnou. Jejich kolo času se dnes otáčí jiným tempem a oni v  něm hrají tu nejlepší muziku pod sluncem. Ostatně o tom všem Zeit je!

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.