Harlej: Vláďa Šáfranek byl vokalista své generace. Chtělo to koule se s tím poprat

Některé koncertní „hymny“ Harleje jsou až vznešené, jiné žertovné, k některým se lidé připojí už od prvních slov, u jiných publikum vybouchne až z refrénu. Vždycky je v tom pocit jakéhosi společného štěstí – blbý svět zůstal kdesi venku a tady nás všechny spojuje čirá radost, přátelství skrze vstřícnou muziku.

I po těch třech dekádách na české rockové scéně je to pořád podobný a pořád žádaný melodický kytarový rock, jednou tvrdší, jednou více zklidněný, který se vylepšuje díky technologickým proměnám daným dobou. Harlej je prostě jistota. Ale jak to vlastně celé začalo?

Z Brianu do Brainu

„Já jsem hrál v thrashový skupině Brian,“ vzpomíná Tonda Rauer. „Přišel jsem tam v dubnu 1989 a v roce 1991 jsme natočili jedno album, po kterým nám odešel zpěvák. Měli jsme políčeno na zpěváka skupiny Autogen Vláďu Šafránka a podařilo se nám ho přesvědčit, aby k nám šel. Začali jsme dělat na nových, trochu jiných písničkách, v rámci čehož se kapela rozhádala a rozešla. Zůstali jsme jen my dva s Vláďou.“

A z Brianu se stal Brain?

„Tak jednoduchý to nebylo. Především thrash metal nebyl to, co jsme chtěli dělat. Takže zhruba v třiadevadesátém jsme spolu s Vláďou a textařem Tomášem Miřátským dávali dohromady první dema. Byly toho dvě hromádky. Jedna byla měkčí, druhá tvrdší. Obě jsme nabídli vydavatelství Monitor a oni si vybrali tu měkčí. Když je vydali pod názvem Příliv, udělali taky z Brianu Brain.“

Na Příliv si pamatuju. Na jedné poradě v Rocku & Popu tehdy kdosi říkal, že je to nejploužákovitější česká deska, kterou kdy slyšel.

„No, ty tvrdší písničky kolovaly zpočátku jen mezi našimi známými a přáteli. Tři z nich uvažovali o tom, že si zařídí hudební vydavatelství a přišli s tím, že právě tyhle tvrdší věci se jim líbí. Takže jsme dali dohromady kapelu, která by je pořádně nahrála. A tak vznikl Harlej.“

Vy jste se tak jmenovali už od začátku?

„Shodou okolností byla na tom demáči hned jako první skladba o motorkářích a my jsme tomu proto začali říkat Harley 125. A když jsme ty skladby šli nahrávat, tak už bylo jasné, že se budeme jmenovat Harley. Jen to ypsilon jsme vyměnili za ´jé´, aby nebyly žádné problémy.“

Šafránkova éra

Když se Vláďa Šafránek jako sedmnáctiletý kluk přestěhoval z Mostu do Prahy, začal nejprve zpívat se skupinou Autogen. „Já jsem ho poprvé viděl úplnou náhodou,“ vzpomíná na tu dobu Rauer. „My jsme s Brianem půjčili Autogenu na koncert na Novodvorské praktikábl a jeli jsme se na ně podívat. Byl jsem vždycky velký fanoušek Vitacitu a Ládi Křížka, a protože Vláďa Šafránek zpíval taky vysoko, úplně mi učaroval. Viděl jsem ho na tom koncertě a bylo to na první dobrou: jó, to je ten šílenec, se kterým bych chtěl hrát.“

To byl rok 1994. Doba, kdy se všechny české hardrockové kapely pokoušely najít nějakou svou vlastní tvář, tvář specifického žánru, zvaného český rock nebo český big beat.

Proto taky vznikla dvě různá dema. My jsme si tehdy zrušili všechna omezení. Neřešili jsme styl, bylo nám jedno, jestli to bude vypadat tak nebo tak. Z období Brianu jsem byl velkým fanouškem Metalliky a Megadeth, ale kdysi jsem miloval Genesis, Pink Floyd a Queeny, což byly i pro Vláďu oblíbené kapely, takže nám bylo absolutně ukradený, jestli jsme blízcí těm nebo oněm. Řekli jsme si, že budeme prostě dělat písničky.“

Ta různorodost je v Harleji přítomná dodnes, že?

„Počínaje druhou deskou Harleje jsme došli k tomu, že je úplně jedno, jestli se nějaká písnička do koncepce desky hodí, nebo jestli tam bude jako pěst na oko. Když se nám líbí, tak tam patří.“

Po určité době získal Harlej image oblíbené koncertní skupiny. Jak se stalo, že si vás lidi všimli? V druhé půlce devadesátek bylo přece kapel jako smetí…

„Nejdřív to nebylo nic moc. Jen pár koncertů a i ty byly dost crazy. Tak tři roky po tom, co jsme vydali první desku, se to zlomilo. Dostali jsme šanci jet jako předkapela na turné Kabátu Čert na koze jel a to nám hrozně pomohlo. Najednou jsme se s nimi dostali na místa, kde nevíš, jestli tě lidi vůbec znají. A my čuměli, že třeba v Ostravě naše písničky znají, protože slyšeli naše desky, a chtějí nás příště znovu slyšet naživo. Do té doby jsme brali naše hraní jako takovej mejdan a občas to bylo i hodně drsný. Všechno byla jen pohoda a sranda, taky jsme hodně lili, ale pod tímhle dojmem se to změnilo. Čím víc fanoušků, tím víc jsme to začali brát vážněji. Přišla zodpovědnost.“

To bývá těžké se s tím vyrovnat!

Však taky po třetí desce jsme se dostali do zvláštní situace, kdy Vláďa začal pochybovat o tom, jestli má cenu to dělat dál. Tak jsme kapelu na pár měsíců rozpustili. Ale už po půl roce jsme začali mít roupy. Já bych mohl být v pohodě, protože jsem tehdy hrál ještě s Alkeholem, ale ten byl autorsky vždycky na Kunovi s Otou Herešem. Ale mě psaní písniček baví. Tak jsme se s Vláďou dali zase dohromady a zkusili, jestli z nás ještě něco nevypadne. Tenkrát, v roce 2000, jsme točili desku Zastavte tu vodu a Vláďa jednou přinesl Svařák.

A to byla bomba! Něco jako hymna Harleje!

„Zvláštní příběh. To totiž není naše autorská věc. Vláďa si ji v tý době furt zpíval. Přijel za mnou domů a už si prozpěvoval: „Mám rád víno červené, mám rád svařák…“ Znal to ještě z Mostu, prý to tam hrál někdo s kytarou a později tuším kapela Kutloch, ale tehdy se nám nepodařilo dobrat autora nebo ověřeného původu té písně. Upravili jsme ji, dali jí jiné aranžmá a brali ji jako nějaký tradicionál. Nebyl to ovšem jediný cover na té desce. Bylo tam taky od Tučnýho Pověste ho vejš. Prostě tou deskou se všechno nějak zlomilo.“

Když jsme u Pověste ho vejš – jak se stane, že někoho napadne ji znovu udělat?

„Ono to nějak vyplynulo. Nejspíš taky z Vláďovy hlavy. Tenkrát hrál v Harleji i Ota Hereš z Alkeholu a to byla myslím jeho oblíbená písnička, takže nejspíš od něj se jí Vláďa chytil.“

Harlej po téhle desce prošel velkou změnou. Rauer se Šafránkem kapelu úplně přestavěli, přičemž skupinu doplnili tři členové Debustrolu. Oba šéfové také pozvolna opustili svá původní zaměstnání – Rauer malou tiskárničku a Šafránek svou pozici příležitostného bohémského pingla a nájemce mostecké hospody. Harlej začal jet na plné pecky. Takže shrnuto – chlastat až po koncertě. „A za rok potom jsme měli první velkou tour.“

To bylo období, kdy i holky začaly poslouchat tvrdší rock.

„Jo, bylo to hezký období.“

Debustroláci hodně přibrousili zvuk alba Musíme se pochválit, máme auto z m(M)ostu (2002) s poněkud nečekanou cover verzí písně Lásko má, já stůňu z filmu Noc na Karlštejně. Pokračovalo to i na další desce Když chválím, tak sebe (2005) s dalším velkým hitem Přirození. Všechna tehdejší rocková rádia hrála do omrzení tu hořkou píseň o hlubokém lidském ponížení a bolestné pomstě:
„Na zeď jsem po setmění,
nakreslil přirození,
a pod něj napsal pak jméno Tvý…

Rok 2006 měl být rokem alba Čtyři z punku a pes. Jenže ve chvíli, kdy se připravovalo natáčení, bez varování odešel Vláďa Šafránek. Naposledy vystupoval s Harlejem na Červeném Hrádku 30. listopadu 2005. Jeho konec v kapele přišel z čistého nebe.

Rauer: „Když jsme se potom začali znovu bavit, nikdy jsem se nezeptal, proč tenkrát odešel. Všechno šlo jako na drátkách, chystala se deska, připravovalo se turné a najednou přišla od Vládi zpráva, že končí. Tehdy napsal doslova, že končí s muzikou. Asi se opravdu tenkrát dostal do takovýho stavu, kdy ji dál už nechtěl dělat. Ale my ostatní jsme nechtěli končit. Dali jsme tomu všemu už příliš mnoho času, energie, vůle… Tak jsme našli nového zpěváka a jeli dál.“

Zpětně se zdá, že svérázný Vladimír tehdy potřeboval alespoň na čas změnit vzduch. Bez muziky totiž dlouho nevydržel. Vzápětí totiž natočil sólové album Velryba a zakotvil v populární party festivalové kapele Walda Gang. Taky v rozhovorech, které měl po rozchodu se skupinou, která ho proslavila, odpovídal na otázky, zda se nechce vrátit, jen velmi zdrženlivě a často raději zdůrazňoval svou vazbu k Walda Gangu nebo tajemně mumlal ´Nikdy neříkej nikdy´. Přes všechno mlžení ale jeho srdce i nadále patřilo Harleji.

K návratu skutečně došlo. Rauer se Šafránkem se po čase znovu začali sbližovat a už v roce 2010 se Vláďa účastnil březnového křtu alba Harlejland. O pět let později se Šafránek objevil jako speciální host turné k pětadvaceti letům existence kapely a po čase začali spolu s Tondou pracovat na společném albu pod obnovenou značkou Brain.

Šafránkovo zdraví se ale začalo rapidně zhoršovat, od roku 2016 už nekoncertoval ani s Walda Gangem, a tak deska Miluju a miluju s výrazným titulním hitem zůstala nedotažená. Končí parádní verzí písně Petra Nováka Přátelství na n-tou, která jako kdyby dešifrovala, v čem tkvěla další vrstva neopakovatelného kouzla, které implementoval ve spolupráci s Rauerem do Harleje – ve vazbě na to emocionálně nejsilnější z tradice melodického českého rocku. Ano, v Harleji můžeme cítit stopy Olympicu, prvních sestav Flamenga, George and Beatovens nebo Juventusu. Ale taky sedmdesátkových rockových bojovníků Petry Janů nebo Oty Petřiny.

Šafránek zemřel ve věku pouhých šestačtyřiceti let 18. září 2018 na plicní hypertenzi, ale ještě předtím se dokázal s Harlejem rozloučit jednou ze svých nejsilnějších hymnických písní Odcházím:
„Musím jít někam dál
Už nemůžu jenom stát
Někam, kde se probudím
A nikdo mě nepozná…“

Najdete ji na albech Musíme se pochválit (2002) a Hodný holky zlý kluky chtěj
z roku 2017.

Nový život Harleje

Najít Šafránkova nástupce kupodivu nebylo těžké. V únoru 2005, devět měsíců před posledním Šafránkovým vystoupením s Harlejem, křtili tři členové kapely album Bloody Mary plzeňské skupiny M.A.S.H., ve které zpíval Tomáš Hrbáček. O rok a jedenáct dní později se Hrbáček stal novým vokalistou Harleje. Ale i tak k tomu málem nedošlo. Rauer ho musel nejdřív přemluvit, aby se zúčastnil konkursu, který následně s přehledem vyhrál.

Jak lidi Tomáše Hrbáčka přijali?

„Ze začátku to jednoduchý nebylo. Vláďa byl jedním z nejtalentovanějších vokalistů své generace a navíc byl neuvěřitelnej showman. Byl to magor, který dokázal získat lidi stoprocentně na svou stranu. Trvalo nám dvě desky čili tři roky, než bylo znát, že se to zlomilo. Ale i tak se dodnes mluví o Tomášovi jako o novém zpěvákovi, ačkoliv je v Harleji už dvakrát tak dlouho než byl Vláďa.“

I tak je pozoruhodné, že kapela přežila. Většina těch souborů, jimž odejde hlavní star, zpěvák, se i přes velkou snahu brzy potom rozpadne.

„Já to vnímám tak, že kapela je o všech lidech. Jsou to kolečka, která do sebe zapadají. Každé to kolečko má svoji jasnou funkci. Ano, zpěvák je to nejviditelnější kolečko, ale je to jen pětina celého soukolí. A nám se ta výměna holt podařila. Tomáš měl koule na to se s tím poprat a nesesypat se z toho a samozřejmě měl taky dostatek zkušeností a schopností jako zpěvák i jako frontman. Snažili jsme se navíc Tomáše trochu odlišit od Vládi. Nejhorší by bylo, kdyby ho lidi vnímali jako Vláďova imitátora. Takže Harlej dostal víc rock´n´rollový kabátek, aby to srovnávání nebylo tak jednoduchý.“

Album Čtyři z punku a pes se nakonec točilo v létě už s Hrbáčkem a řada skladeb má opravdu jakýsi punkový podtón. Obsahuje pár opravdu řízných kousků a Tomáš Miřatský měl šťastnou ruku, když napsal několik silných textů, mezi nimiž září Starý časy, Blbý kecy nebo Festival blbosti. Dodnes v koncertním repertoáru Harleje kraluje také píseň s dlouhým názvem Balada o tom, jak si chlapec pod vlivem měkké drogy našel děvče s nízkým IQ. Z ní pochází pověstný verš „ty jsi vylízaná, já jsem vyhulenej“, jenž patří mezi textařské obraty, které se povedou jednou za život.

Rauer: „To jsem rád, že to říkáš, protože tohle je zrovna kousíček textu, co byl můj nápad. Jak jsme měli na jedné z předchozích desek Přirození, tak jsem chtěl, aby i na týhle desce byl nějakej podobnej fórek. A napadlo mě zrovna tohle. Zbytek textu pak dotáhl Petr Kyrian, který s námi tehdy spolupracoval.“

Je mezi skladbami Harleje celá řada textů, podepsaných Tondou Rauerem?

„Moc ne, já píšu texty víceméně jen z donucení. Třeba jen v momentě, kdy nám na desce nějaký text chybí a je potřeba ho dopsat. Daleko lepší bylo, když jsem Tomáši Miřatskému, svému bývalému spolužákovi z fakulty, podsunul nějaký nápad nebo slogan a řekl mu, aby to dodělal, protože jsem věděl, že to udělá mnohem líp než já.“

Od Čtyř z punku a psa uplynulo dvacet let a na kontě Harleje přibylo dalších celkem 11 CD a DVD včetně záznamu koncertu k 22 letům kapely z pražské Lucerny. Co deska, to minimálně jeden hit. Některé atypické jako Než to s náma půjde ke dnu, kde si textař pohrál s odkazy na písně Beatles, ale taky celá řada takzvaných stadionovek, které jsou psány víc pro rozezpívané publikum než pro kapelu, a spousta songů o pití, milování, o lidské blbosti a taky pár životních moudrostí a něco řízného humoru. Na těch nejvtipnějších se tu a tam podílel jako autor textů i Kuba Ryba z Rybiček 48. To bylo hlavně v období alba Hodný holky zlý kluky chtěj z roku 2017.

Před dvěma roky vyšlo Harleji prozatím poslední řadové album Zatím je to dobrý s hitem Vstávej a klipem natočeným ve staré dobré Lucerně. Letos kapela slaví třicetiny dvěma kompilacemi, které historicky zpracovávají nejoblíbenější písně plodných let. Je to trochu neobvyklá záležitost – nejdřív vyšel na jaře druhý díl, ke kterému bylo potřeba přidat i několik nových bonusů. Až teď na podzim vyjde díl první. Připomene, že v září uplyne třicet let od vydání debutové desky a 10. 11. uběhne stejná doba od prvního vystoupení Harleje v mosteckém klubu Medúza.

Harlej je dnes poměrně stabilní kapela. Pravda, vy jste jediný zakládající člen, ale zbytek kapely je pohromadě už čtrnáct let. Co děláte pro to, aby vám to vydrželo a přitom se to pořád vyvíjelo dopředu? Existuje něco jako duševní hygiena rockové kapely?

„Já nevím, jestli se to tak dá nazvat. Ale je fakt, že nám možná pomáhá, že jsme všichni z jiných měst, takže spolu trávíme relativně málo času. Taky si myslím, že si všichni vážíme toho, co jsme společně dokázali. Jsme si vědomi toho, že to všechno je naše společné dílo. Taky je fakt, že už jsme starší. Když jsme byli mladší, tak jsme pořád pyskovali a potřebovali se vymezovat. Teď cítíme, že je naopak potřeba se spojovat. Žijeme muzikou.“

HARLEJ 30 LET NA SCÉNĚ