Když si debutové album nazvané jednoduše Queen poslechnete dnes, zní jako typický produkt své doby. Vyšlo 13. července 1973, tedy v době, kdy byl na vrcholu hard rock, doznívala psychedelie s ozvěnami hippie éry, nastupoval glam, prog rock, metal. Velké popularitě se těšil folk, jehož motivy do své tvorby zapojovala řada rockových kapel, a taktéž nastal boom fantasy.
Tolkienův Pán prstenů už byl dávno venku a mýtus Středozemě začal žít svým vlastním životem jak mezi anglofonními studenty, tak umělci. Začal se rodit úplně nový žánr fantasy literatury a kouzelné světy pronikaly i do hudby. Pohádkové texty tu více, tu méně odkazující k Tolkienovi měli na svých nahrávkách Led Zeppelin, Black Sabbath či Rush, byť ti vydali skladbu Rivendell (Roklinka) až v roce 1975. Inspiraci ve fantasy našli i Queen. „V zemi, kde se koně rodí s orlími křídly (…) draci poletují nebem jako vrabci,“ zpívali v písni My Fairy King.
Nebudeme druhé housle
Ten debut nemohl vzniknout v jiné době. Nebo mohl, ale zněl by jinak. Právě začátek sedmdesátek byla éra, kdy hudebníci mísili všemožné hudební žánry i fascinaci fantastikou pomalu prosakující z literárních kroužků univerzitních geeků do popkultury. Queen tak v prvotní tvorbě reflektovali především to, čím sami žili, a plný průchod většímu vizionářství dali až na pozdějších nahrávkách. Ostatně, jistou naivitu debutu přiznal i Brian May v knize 40 let Queen. „Ta deska v sobě měla mládí a svěžest, jaké jsme už nikdy znovu nenašli, protože mladí jste jen jednou. Měla řadu chyb, spoustu blbě zahraných partů, hodně špatné produkce, což je samozřejmě dáno tím, že jsme na ni neměli tolik času, kolik jsme mohli nahrávání věnovat v dalších letech. Ale nikdy by mě nenapadlo vrátit se zpátky a předělat ji nebo do ní jakkoli zasáhnout, protože má v sobě svěžest, kterou už znovu nikdy mít nebudeme.“
Singl fiktivního zpěváka Larryho Lurexe, který muzikanti nahráli pro srandu během práce na debutu.
May nedostatkem času narážel na klasický problém začínajících kapel: nikdo jim nevěřil. Snaha získat nahrávací smlouvu vyzněla do ztracena u všech oslovených labelů. Neprodávali zajíce v pytli, kapela už dávno koncertovala a zaúkolovala kamaráda Kena Testiho, aby on, zatímco se hudebníci soustředí na živé hraní, zkusil někde vyjednat nahrávací smlouvu. Nikdo neměl zájem, s výjimkou společnosti Charisma. Ta se zaměřovala především na anglický rock s lehce intelektuálnějším obsahem. Vydávali Genesis, Hawkwind, The Alan Parsons Project nebo nahrávky Monty Python. Není divu, že zavětřili i u Queen, ale kapela je, navzdory tomu, že o ni nikdo další neměl zájem, odmítla.
„Báli se, že když podepíší smlouvu s Charisma, budou hrát vždycky jen druhé housle Genesis a podobných kapel. Což bylo z jejich strany prozíravé uvažování,“ řekl Testi Marku Blakeovi, autorovi biografie Queen Is This the Real Life? A tak po víc než roce na scéně měla skupina domluvené koncerty, hotový repertoár, jen ta nahrávací smlouva pořád nikde.
Práce po zavíračce
Queen nakonec dostali nabídku nečekanou jak pro ně, tak nezvyklou pro tehdejší rockový šoubyznys obecně. Komplex studií De Lane Lea ve Wembley procházel složitou modernizací a vedení nabídlo hudebníkům, že u nich můžou nahrát alespoň demáče, pokud pomůžou producentům a technickému personálu zkoušet nové vybavení.
Když se v De Lane Lea zastavili na návštěvu kolegové z Trinity Studios, poslechli si Queen a přišli s další nabídkou. Místo nabírání demáčů během zkoušení techniky můžou v už zařízeném studiu Trinity rovnou pracovat na studiovce.
Skladba, co kapele v setlistu vydržela do osmdesátek.
Sice jen ve volných termínech, ale zdarma. Majitelé studií, bratři Norman a Barry Sheffieldovi, s Queen zároveň podepsali smlouvu, že se postarají o jejich management, dokud kapela nepodepíše plnohodnotný kontrakt s některou z vydavatelských společností. Hudebníci tedy mohli pustit tuto starost z hlavy a pustili se do debutu, i když to znamenalo nahrávat nepravidelně, často po večerech, nebo dokonce přes noc.
„Všechno jsme to dělali v různě divnou dobu, když bylo zrovna Trinity k dispozici, takže to podle mě zní poněkud rozkouskovaně a celkově je ten zvuk takový poslepovaný,“ vzpomínal Brian May v knize 40 let Queen. A později jeho slova doplnil i bubeník Roger Taylor, když v dokumentu Days of Our Lives prohlásil: „Skrze záclony jsme v noci na ulici mohli sledovat prostitutky. Což pak při míchání odvádělo pozornost.“
Sólovka ze srandy
Během nahrávání v Trinity došlo k jedné vtipné bokovce. Producent a jeden z týmu studia Robin Cable si sám pro sebe zkoušel, zda zvládne po vzoru Phila Spectora v tamních podmínkách vytvořit pověstnou Wall of Sound. A protože kromě Queen ve studiu nikdo nebyl, poprosil Mercuryho, Maye a Taylora, aby mu přehráli Spectorovu skladbu I Can Hear Music (proslavila se hlavně verze od Beach Boys). Hudebníci se do toho s producentem opřeli natolik, že měli za pár hodin de facto hotový singl. Pobaveni z výsledku dokonce vymysleli fiktivního zpěváka jménem Larry Lurex, což byla narážka na Garryho Glittera. Vydat to tehdy samozřejmě nešlo, ale protože to byla svým způsobem první Mercuryho sólová nahrávka, vyšla alespoň jako kuriozita na jeho posmrtné desce Solo.
V červenci 1972 byl debut Queen hotový. Vznikl za divokých podmínek, po nocích a zdarma díky důvěře profesionálních studií. Ale pořád nebylo vyhráno. Kapela sice měla desku, ovšem bez smlouvy s labelem neměla šanci v tehdejším hudebním průmyslu prorazit. Martyrium s manažery pokračovalo dál. Hudebníkům to ale moc nevadilo, byli trpěliví a přesvědčení, že svou šanci dostanou.
„Věděli jsme, že si k nám lidi najdou cestu,“ vyprávěl Mercury kdysi pro časopis Melody Maker. „Protože i když tu přehnanou image už vymysleli jiní jako Bowie nebo Bolan, my jsme ji posouvali na úplně novou úroveň. Koncept Queen byl působit majestátně a královsky. Půvab byl naší součástí a chtěli jsme být dandy. Chtěli jsme šokovat a působit drze. Lidi neměli dumat nad tím, jestli se jim naše muzika líbí, nebo ne. Šlo nám o to, aby si na Queen vytvořili názor v tom samém okamžiku, kdy kapelu poprvé spatří.“
My Fairy King ilustruje pobláznění rockerů fantasy tematikou.
První punk?
Sice to trvalo další rok, ale nakonec se dočkali. Britskou distribuci debutu zastřešila tehdy nová společnost EMI, v zámoří pak zkušení manažeři z Elektra Records. Zakladatel labelu Jac Holzman věřil kapele od počátku, jak prozradil ve svých pamětech Becoming Elektra: „Cítil jsem v kostech, že Queen jsou to pravé. Že prospějí katalogu Elektry a my pro ně budeme ideální label. Na koncertech se trochu hledali, do toho dorostli až časem. Ale nahrávky měli perfektní a inovativní od prvního tónu. Dynamika kapely byla excelentní, měli se rádi a respektovali se navzájem.“
A tak se konečně, přesně před půl stoletím, debutová nahrávka Queen dostala na trh a mezi lidi. Jak bylo řečeno na začátku (a jak přiznal sám May), není zvukově ukotvená, je rozkročená mezi příliš žánrů a nebyl tam ještě ten definující zvuk kapely, to přišlo až s pozdějšími deskami. Přesto – nebo možná právě proto – dokázal debut oslovit širokou cílovku a s každým koncertem kapele rostlo publikum. Bylo tam zkrátka od všeho něco. Hard rock, folk, fantasy, víra, experimentální plochy. Doboví recenzenti mluvili o metalu, i když vnímání toho pojmu bylo tehdy trochu odlišné. Dvouminutová vypalovačka Modern Times Rock’n’Roll je dnes některými považována za první punkovou nahrávku v Británii. Je to sice nadsázka, ale minimálně o proto-punku můžeme zcela vážně hovořit.
Zbyla jen nespokojenost
Bohužel, tak jako byli Queen frustrovaní v začátcích, že se jim nedaří desku natočit, nespokojení byli i po vydání. Jak prozradil May pro BBC: „V době, kdy první deska vyšla, na ní už byly opravdu staré písně. Tak jsme to vnímali. A stavěla nás do zvláštní pozice, protože my patřili mezi ty skupiny, co promýšlí každou show, každou produkci chtějí mít dotaženou. Takže v době, kdy album vyšlo, a tuplem ještě později, když je lidi začali kupovat a poslouchat, už znělo hodně zaprášeně. Kvůli tomu nás posluchači vnímali jako nějaký opožděný zadní voj glitter rocku nebo něco takového.“
První punková nahrávka v Británii?
Není proto divu, že se hudebníci několik měsíců po vydání vrhli do další práce. Do roka měli venku další dvě desky, Queen 2 a Sheer Heart Attack. S novým repertoárem z koncertních setlistů rychle vypouštěli debutové skladby a do začátku další dekády jim nastálo vydržela jediná, singl Keep Your Self Alive. A i ten vzal během osmdesátek za své, což se dá pochopit. Tou dobou už Queen totiž zněli jako úplně jiná kapela.
I když si od debutu hudebníci později drželi odstup a ve vzpomínkách o něm mluvili spíš shovívavě než s láskou, pořád platí, že jde o jedinečnou nahrávku. Nejspíš nemohla vzniknout v jiné době a na jiném místě, mísí v sobě vše, čím britská rocková scéna na začátku sedmdesátek žila. A ještě je to skvěle zahrané, protože Queen už tehdy byli báječní hudebníci. I když si to možná Brian May nemyslí.