Rok 1994 patřil v Británii kytarám. Blur vydali Parklife, Oasis Definitely Maybe a na dlouho tím definovali dominantní zvuk nejen hitparád a tamní kytarové scény, ale i britskou hudbu jako vývozní artikl. Nastoupila éra britpopu.
Klubová scéna jako kdyby se od tohoto zvuku distancovala, což platí především pro elektroniku a její kytarovou fúzi v podobě fenoménu zvaného „madchester“, dalším regionálním hnízdem alternativní kultury byl pak Bristol. Coby přístavní město patřil mezi etnicky nejrozmanitější místa poválečné Británie, kde se dobře dařilo hipíkům, pankáčům i přistěhovalcům, kteří s sebou přivezli reggae.
V takovém kulturním tavicím kotli může vzniknout jedinečný fenomén, a Bristolu se skutečně podařilo zapsat do hudební historie, když dal na začátku devadesátek světu trip hop. Vycházel ze silné hiphopové komunity, která se ve městě objevila v osmdesátých letech. Inovoval zvuk o zapojení elektroniky, především acid jazzu, a v neposlední řadě si nápřahem přes několik dekád časem nazpět bral prvky z jazzu či soulu. Ve skutečnosti to byl však mnohem větší žánrový amalgám, jehož popis by vydal na samostatný článek. Výše zmíněné je spíš letmý žánrový průlet, který musel zaznít, protože v příběhu Portishead hraje roli od samých začátků.
Nový hudební svět
Geoff Barrow, multiinstrumentalista, producent a zakládající člen Portishead, kdysi prohlásil: „Byl jsem rocker a mohl jsem zůstat u bicích nebo něčeho podobného, ale když na anglické periferie v osmdesátkách dorazil hip hop, svým způsobem všechno převálcoval a byl nesmírně vzrušující. Těžko se to popisuje, ale pro mladou generaci, pro tehdejší šestnáctiletá děcka to znamenalo, že už se mezi sebou neprala. Šla ven a rozdala si to v tanci. Zírali jsme na to a říkali si: Ty vole, cože?“
Zpěvačka Beth Gibbons byla hudebně úplně jiná. Vyrůstala na farmě, do bristolských klubů dojížděla na koncerty, během nichž coverovala Janis Joplin nebo Ninu Simone. A v tomto duchu i skládala, šla cestou klasické písňové stavby s důrazem na melodiku zpěvu. Taky proto to zprvu na žádnou spolupráci nevypadalo, vyměnila si s Barrowem demáče a následně jí začínající producent řekl: „Obávám se, že by to až příliš byla směska tvých inspirací.“
První skladba byla nahraná už tři roky před vydáním desky.
Stejně si k sobě nakonec našli cestu a už v roce 1991, tedy tři roky před vydáním debutové desky, z ní měli hotovou první skladbu It Could Be Sweet. Tak v bristolských studiích Coach House potkali i třetího do party, Adriana Utleyho. To už byl zkušený studiový jazzový muzikant (o patnáct let starší než Barrow). „Pamatuju si,“ vyprávěl před pěti lety Utley pro Guardian, „jak ve studiu někdo nahoře otevřel dveře a já zaslechl It Could Be Sweet. Říkal jsem si: to mě poser, co to je? Jenom slyšet ten sub-bass a Bethin zpěv bylo neuvěřitelné. Byl to úplně nový svět, vzrušující a plný života.“
Kapela jako láska
Utley si pak Beth Gibbons s Barrowem odchytl, dali se do řeči a Portishead byli na světě. Navzájem se skvěle doplňovali. Barrow byl mladý producent schopný skvělých experimentů, Gibbons skladatelka a zpěvačka odkojená soulem a Utley zkušený studiový hráč s obří sbírkou starých soundtracků, zejména špiónských filmů. Miloval na nich tu zastřenou dramatiku a netradiční zapojování nástrojů jako cimbál nebo theremin. „To byla skvělá doba, protože vznikal amalgám nápadů a myšlenek, které se v každém z nás rodily odděleně a teď se mohly propojit. Už to, že jsme to mohli ostatním představit… bylo to jako nová láska,“ popsal Utley ve zmíněném rozhovoru.
To je bohužel zároveň jeden z mála rozhovorů, který s Portishead máme. Kapela byla známa tím, že s novináři moc nemluví, a to ani když už muzikanti pracovali na sólových projektech. A přitom nahrávání Dummy muselo být tak zajímavé! V první půlce devadesátek se pořád nahrávalo postaru, ale Barrow šel ještě dál a nechtěl používat jen tradiční samply. Místo toho nahráli živé nástroje, nechali si je vylisovat na vinylu a z těchto desek si pak dělali vlastní smyčky. Tak docílili retro zvuku i s aktuální technikou. Dokonce nové vinyly záměrně poškozovali. Chodili po nich po zemi nebo na nich jezdili jako na skejtu, protože teprve pak měly dostatečně zaprášený zvuk.
Do ponuré atmosféry desky se promítla i další důležitá věc, a sice prostředí. Portishead nahrávali v bristolské čtvrti Easton. „Jo, to bylo taky smutné,“ popsal Barrow. „Jediné normální místo, kde jste se mohli najíst, byl obchod Iceland nebo příšerná hospoda Granny’s (U Babičky), kde vám na stole přistály fazole nebo hranolky i s bábiným palcem. Ale nahrávací proces není nikdy romantika, že jo? Poslechněte si třeba první desky New Order nebo kohokoli jiného, pořád je to stejný příběh. Vždycky jste v nějaké posrané díře a snažíte se z toho vymáčknout aspoň něco dobrého.“
Glory Box, jedna z nejznámějších triphopových písní.
Nejstylovější kapela
Za zmínku stojí i texty, ty totiž u Portishead od počátku obsahovaly politický a společenský podtext, byť umně poeticky zabalený. Beth Gibbons v písních reflektovala své negativní zkušenosti se šovinismem, zaobírala se otázkami genderu a rovnosti ve vztazích. Barrow vzpomínal, jak právě z tohoto důvodu naráželi Portishead zprvu na nepochopení u londýnského labelu Go! Discs. „Tehdy to tam byl samý pinďour. Mužský chodili okolo a furt se ptali: ‚O čem to ta ukňouraná husička mele?‘“
Dummy vyšla 22. srpna 1994 a stala se z ní senzace. Ne že by to byl základní kámen trip hopu, Massive Attack vydali svůj debut o tři roky dřív, Tricky už pomalu pouštěl ven singly z první sólovky a tím byla svatá triphopová trojice kompletní. Ale Portishead dokázali žánr dostat do hitparád, vyvézt ho z Bristolu nejprve do celé Británie a následně do světa. Nebyl to sice bleskový úspěch, šlo to postupně, ale o to více nekompromisní byl výsledek. Půl roku po vydání se dostala nahrávka na třetí místo v prodejnosti, před ní byli už jen Céline Dion a Beatiful South. Singly Glory Box a Sour Time si vedly slušně v hitparádách a kapela nakonec v roce 1995 získala cenu Mercury, na kterou si samozřejmě brousili zuby i v úvodu zmínění Oasis nebo Blur, ti však nezískali ani nominaci.
Takže prodejnost skvělá, ocenění náramné… a co kritici? Tentokrát v našem příběhu i oni sdílí až euforické nadšení. „Tahle kapela je bez debat ta nejstylovější a nejhustší věc, co se v naší zemi za poslední roky objevila,“ jásal Melody Maker.
V Q označili Dummy za nejsilnější debut roku a v NME uváděli nahrávku jako příklad, jak má vypadat ukázková první deska. „Ale zároveň je moc, moc smutná,“ varovali posluchače v recenzi. S odstupem času hudební časopisy Dummy hodnotí jako jednu z nejlepších britských desek 90. let a esenciální žánrovou nahrávku, která trip hop dostala k masám a konečně přitáhla širší pozornost k tzv. Bristol soundu.
Tohle nejsme my!
Je trochu paradox, že se dnes Portishead k Dummy moc nehlásí. Bojují s pocitem nepochopení, ocenění neuznávají a odmítají kult nahrávky stojící podle nich na falešných představách. V rozhovoru pro The Guardian Barrow s Utleym rázně odmítli pověst sexy a chilloutové nahrávky. „Tohle, když od někoho slyšíme, tak nám to připadá bizarní.“ Je pravda, že Dummy byla považovaná za elektronickou nahrávku, ideální do klubů, když ne k tanci, tak rozhodně k drinku. A to Portishead odmítají s tím, že mají mnohem blíž k Nirvaně než k taneční a chillout hudbě. „Jasně, zní to úsměvně, ale Nirvana taky používala vnitřní přechody a harmonicky nikdy nebyla v pořádku.“
Oba hudebníci si taktéž postěžovali, že jsou Portishead vnímaní chybně. Často je prý posluchači berou jako doprovodnou kapelu Beth Gibbons, nevidí je jako rovnocenný autorský trojúhelník, a právě to je důvod, proč se Utley, Barrow i Gibbons raději věnují sólovým projektům a Portishead opráší jednou za čas. Naposledy se tak stalo předloni, kdy zahráli v Bristolu na charitativní akci pro děti na Ukrajině. Těžko říct, jestli se takto ještě někdy dočkáme od Portishead nové muziky. I kdyby ne, jejich Dummy zní i po třiceti letech nadčasově a neztratila nic ze svého kouzla.
V singlu Sour Times je krásně slyšet inspirace soundtracky špiónských filmů.