Ne že by šlo o úplný comeback, Cher ze scény vlastně nikdy nezmizela, a kdyby neuspěla, nejspíš by stejně měla kariéru zajištěnou. Pořád to byla hvězda amerického popu, byť už spíš pro pamětníky, a z této pozice by mohla v kariéře pokračovat s nějakou rezidenční show ve Vegas nebo jako porotkyně talentových soutěží, jejichž nástup se pomalu blížil.
Hudebně se jí ale dlouhodobě nedařilo, její předchozí deska It’s a Man’s World z roku 1995 byl z komerčního hlediska vyloženě propadák a v hitparádách bodovala naposledy na konci osmdesátek. Devadesátá léta, to pro ni bylo vůbec smolné období. S výjimkou epizodních rolí přestala hrát z vnitřní obavy, že už nenatočí nic lepšího než filmy Čarodějky z Eastwicku, Malé mořské panny, a hlavně Pod vlivem úplňku, za který získala Oscara.
Poslední větší hit měla Cher v roce 1989.
Začala trpět syndromem chronické únavy a finanční situaci řešila účinkováním v reklamách na všelijaké zdravotní a kosmetické výrobky. Pustila se do podnikání, když rozjela zásilkový prodej vlastního merche a nahrávek. Zkrátka, zkoušela to všelijak, díky čemuž se stala vděčným cílem bulváru i seriózních médií věnujících se šoubyznysu. Už v roce 1993 novináři vypočítali, že si za jeden spot propagující kosmetiku přišla sice na milion dolarů, ale objevováním se v reklamách a pofidérních polodokumentech o zdraví si pomalu likvidovala kariéru. „Jack Nicholson nebere tyhle kšefty z jasného důvodu. Dokázal si uvědomit, že když se bude objevovat lidem doma v televizi na malé obrazovce, tak si ti diváci už nekoupí lístek, aby se na něj šli podívat do kina. Cher by si od něj měla vzít lekci,“ psal tehdy Entertainment Weekly. O tom, že bulvár volil daleko jízlivější jazyk, nemusíme pochybovat.
Tohle musela Cher poslouchat téměř celé devadesátky, a když v lednu 1998 zahynul při lyžování její manžel Sonny Bono, dokráčely její život i kariéra do bodu, kdy bylo potřeba začít něco dělat, než přijde sešup do propasti depresí. Nastal čas na další desku.
Do diska nejdu!
„Hrát ve filmu je jako pořádat doma velkou party, kdy máte se vším starosti. Dělat muziku, to je jako přijít na party k někomu jinému. Nemusím si dělat starosti vůbec s ničím. Prostě se jen naladím a nechám se unášet.“ Těmito slovy popsala Cher při tiskovce k desce Believe, jak to odteď vidí se svou další kariérou. „Samozřejmě že chci zůstat relevantní a dělat muziku, která dokáže oslovit. Ale zároveň jsem nehodlala vydat nahrávku s nějakými dalšími záměry než roztančit mé fanoušky.“
V těch slovech jako kdyby byla určitá opatrnost. Nelze se divit, protože mezi fanoušky předchozí deska shořela jak papír. It’s a Man’s World se sice dočkala solidní reakce u kritiků, ale během prvního týdne od vydání se prodalo pouhých 9 000 kusů, což muselo být pro umělkyni formátu Cher bolestivým zklamáním. A tuplem pak pro její vydavatelství Warner. Proto hned v samém začátku, jakmile Cher projevila zájem točit novou desku, vstoupil do procesu ředitel britské divize labelu Rob Dickins. Razil názor, že se Cher musí odstřihnout od toho, co zpívala na poslední desce, tedy rockové balady, a naopak – tady se projevila klasická vypočítavost i prozřetelnost hudebního průmyslu – zacílit na to nejvěrnější zpěvaččino publikum. Tedy gay komunitu.
Andrew Roachford, inspirace a záchrana situace.
„Řekl mi: chci po tobě taneční desku,“ vyprávěla o rok později Cher v rozhovoru pro New York Times. „Odpověděla jsem mu, že do toho nejdu. S tím mívám problém. Když mi někdo říká, co mám dělat, a já si tím nejsem jistá, tak se mi do toho nechce.“
S Dickinsem se tehdy nedohodli. Ona považovala taneční hudbu za žánr, ve kterém se nedají skládat „opravdové písničky“, on se vydal na lov skladeb, jež by ji přesvědčily o opaku. Jak už to v podobných případech bývá, zasáhla náhoda. Dickins obcházel známé producenty v naději, že by našel autora tanečních skladeb dostatečně dobrých pro Cher, ale nedařilo se. Až narazil jednoho dne na chodbě před kanceláří na Briana Higginse, producenta a skladatele zaměřujícího se na taneční pop. Stačí zmínit následující jména a máme hned jasno, co to je za hitmakera: Sugababes, Girls Aloud, Pet Shop Boys, Sophie-Ellis Bextor nebo Alesha Dixon, těm všem produkoval nebo složil úspěšné singly. Na Warnerech byl tehdy představit své skladby pro Kylie Minogue. Rob Dickins se s ním dal do řeči, pověděl mu o svém pátrání pro Cher a do tří dnů od Higginse dostal demáče se šestnácti skladbami.
V rozhovoru pro New York Times to shrnul tak, že tehdy bylo jeho pátrání u konce: „Ležel jsem doma na posteli, zapnul kazetu a poslouchal jednu skladbu za druhou. Devátá skladba byla Believe a já si řekl: tohle Cher může zpívat. Hlavně ten text, s tím, co má v životě za sebou. Tím vším si prošla.“
V kobce
Dickins skladatele kontaktoval, aby se pustil do práce na dodělání Believe, ale čekalo ho zklamání: „Přišel zhruba za týden s hotovou písní a bylo to příšerné. Měli jsme báječný refrén a jinak otřesnou písničku. Tak jsem mu řekl: tohle vám musíme sebrat. Podíval se na mě a zeptal se, jak to myslím? Odpověděl jsem mu, že zprznil svou vlastní píseň.“
Hitmaker nebo ne, ve vztahu s vydavatelstvím tahal bohužel za kratší konec a musel se podvolit vůli manažerů. Brian Higgins Believe tak, jak byla, Dickinsovi předal, ať si s ní dělá, co chce. Mezitím se pomalu rozběhly práce na dalších písních. Jako první se točila Dov‘è l’amore z pera skladatelské dvojice Paula Barryho a Marka Taylora. Měli vlastní studio Metro, které na Cher rozhodně udělalo dojem, i když ne zrovna pozitivní. „Bylo to jak v kobce, rozhodně nejmenší studio, v jakém jsem kdy za svůj život byla.“ A Rob Dickins si ještě přisadil, když přiznal, že jakmile se přišel na nahrávání podívat, znejistěl. „Sešel jsem po schodech a spatřil Cher sedět v příšerném pokoji na příšerném gauči a říkal jsem si: co jsem jí to provedl? Ale ta chemie jim tam fungovala.“
Nejvíc pozornosti věnovali pochopitelně samotnému singlu Believe. Ale Cher se pořád píseň nezamlouvala, což bylo taktéž pochopitelné, protože se přepisovala za pochodu. Dokončení dostal na starosti další hitmaker Paul Barry stojící například za písněmi
Enriquea Iglesiase, Craiga Davida nebo později Jamese Baye. Tehdy musel do zblbnutí Believe předělávat. Výsledek se nelíbil, vrátilo se to k přepracování, nahrála se nová verze, zase se nelíbila, zase se to vrátilo k přepracování… Když se zoufalý skladatel Cher zeptal, s čím má problém, otrávená zpěvačka mu tehdy odsekla, že se na tu svou písničku dívá moc růžově, protože je zblbnutý radostí z nově narozeného potomka. Au.
Auto-tune jako řešení
Mezitím se šéf britské divize labelu Warner Rob Dickins dozvěděl, že ve firmě končí a Believe je poslední deska, na které pro ně pracuje. Takže kromě toho, že byla z práce otrávená hlavní hvězda, začal trucovat i hlavní producent. „Ano, tohle byl nejspíš důvod, proč jsem se při nahrávání choval jako pedant,“ prohlásil později.
Cestu z labyrintu věčného přehrávání a nekonečného počtu verzí nakonec našli právě díky únavě a blbé náladě. Jednou ráno si Cher zapnula televizi a tam viděla zpěváka Andrewa Roachforda. Cestou do studia si nazdařbůh koupila jeho desku. „Zkoušeli jsme nahrát Believe asi tak po gazilionté. Prohlásila jsem: hele, mě už to fakt nebaví. Pojďme si prostě jenom pustit tohle cédéčko a na chvilku si oddechnout.“ A pak to přišlo. Uprostřed desky zaslechli Roachforda zpívat přes vokodér.
Pop music poprvé poznala auto-tune.
Objednali do studia program na modulaci hlasu a Cher dali volno, než se s tím technici naučí pracovat. Na první lekci si vybrali melodicky nejvýraznější část písně, úvod refrénu, ale báli se, že to neprojde. Přece jen, právě refrén byla ta část, díky které Believe vůbec dostala šanci a byla vybraná jako pilotní singl. „Ale něco tam do sebe prostě zacvaklo,“ popsal později Mark Taylor. „A tak jsme si dali pár piv, ať odbouráme ostych, pustili jsme jí to a ona se z toho mohla zbláznit.“
Cher později na ten nadšený moment vzpomínala s ještě větší radostí: „Všichni jsme si dávali pět jak v nějakém hloupém filmu s Rockym.“ Zbývala poslední zkouška, Believe musela projít přes Roba Dickinse, pro kterého byla deska labutí písní pro Warnery. Znovu Cher: „Říkal mi tehdy, že se to všem v labelu líbí, ale každý by chtěl něco změnit. Dala jsem mu na srozuměnou, že v tom může dělat změny jen přes mou mrtvolu. Už když jsem odcházela ze studia, říkala jsem Marku Taylorovi: nenechej do toho nikoho znovu sáhnout, nebo ti vyrvu hrdlo!“
Triumf a rekordy
Kdybychom Believe označili za britskou desku, vlastně nebudeme daleko od pravdy. Natočená byla v Londýně, složil ji tým britských skladatelů a o vydání se postaral britský management. A taktéž ve Velké Británii odstartovala nahrávka svou cestu ke slávě. Nové skladby Cher představila v tamní televizi a naživo v klubu Heaven. Když měl 19. října premiéru singl Believe, stal se z něj okamžitě hit a začal prošlapávat cestu desce vydané o týden později (byť výjimečně už 22. října vyšla ve Francii). Album bylo nakonec několikanásobně platinové v Americe, Evropě i Austrálii, singl se vyšplhal na první příčky hitparád v jedenadvaceti zemích. V Česku se mu to sice nepovedlo, ale Cher dostala alespoň Anděla v tehdy udělované kategorii zahraniční zpěvačka. S jedenácti miliony kopií se z Believe stal jeden z nejprodávanějších singlů v historii. Cher zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší zpěvačku s prvním místem v Billboard Hot 100 (tehdy jí bylo dvaapadesát let), další rekord trhla v Británii pro zpěvačku s nejprodávanějším singlem.
Další úspěšný singl z Believe.
Jestliže byla předchozí deska blamáž, tady šlo naopak o nezpochybnitelný triumf. Odepisovaná Cher válcovala hitparády, rádia, hudební televize i taneční parkety a řada tehdejších hvězd a hvězdiček (nejen) ženského popu jí mohla akorát koukat na záda.
Pokud pomineme komerční úspěch a posunutí rekordních čísel, Believe ještě v jedné věci změnila tehdejší mainstream. Cher byla totiž první zpěvačkou, jež ve své hudbě naplno využila auto-tune. Nebyl novinkou, žánrová hudba ho používala už dávno, ale v pop music se mu vyhýbali, používali ho k uhlazení nepovedených nahrávek, ale postavit na něm aranže, prošpikovat jím silné klenuté melodie, pro Cher tak typické, to tehdy byl tak inovátorský přístup, že se pro něj vžilo označení Cher efekt.
Dnes vnímáme auto-tune v pop music (a v tanečním mainstreamu tuplem) jako přirozenou součást někdy nahrávacího procesu, jindy celé kompozice. Řadu lidí to tahá za uši, další v tom vidí devalvaci pěveckého výkonu. Pravda ovšem je, že před čtvrt stoletím, na podzim 1998, to byl inovátorský přístup. A taky to ještě o pár týdnů dříve pomohlo partě unavených a otrávených lidí vymotat se konečně ze studia.