Výrazy legendární a kultovní jsou dnes tak nadužívány, že by se z toho jeden pomalu
osypal. Ale v případě Joy Division, frontmana Iana Curtise a jejich debutového alba Unknown
Pleasures jsou možná ta slova nedostatečná. Nahrávka se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejdůležitějších desek 70. let. Etalon post punku, jehož obal prosákl do popkultury a dnes ho nosí na tričku i ti, kteří o Joy Division nikdy neslyšeli.
Naštvaná máma
Kapela se dala dohromady v roce 1976, když si kytarista Bernard Sumner a basák Peter Hook dali inzerát, že shání zpěváka. „Měl jsem tehdy telefon, nebo spíš moje máma,“ vzpomínal Sumner pro GQ. „Hodně lidí k nám volalo, včetně hromady pošuků a vtipálků. Máma už začínala být fakt naštvaná, protože to zvonilo hodiny v kuse. Když se ozval Ian, došlo mi, že jsme se už potkali na pár punkových koncertech. Ani jsme ho nezkoušeli, vzal jsem ho v naději, že tím konečně utnu ty telefonáty a máma bude mít zase klid.“
Když ve Stephenu Morrisovi našla trojice i vhodného bubeníka, byla kapela konečně kompletní a mohla začít skládat. O pozornost neměli nouzi, doba post punku přála a smlouvu s labelem RCA získali bez jediné nahrávky na kontě. Jenže když se dali do točení demáčů, zjistili, že to není ono. Manažeři jim do toho kecali, měli o výsledku jiné představy, a tak Joy Division rozvázali smlouvu a raději si debutové EP An Ideal for Living produkovali sami. A když v září 1978 vystoupili v televizním pořadu Tonyho Wilsona, bylo to setkání lidí, kteří si navzájem změnili život.
Wilson byl profesionál a byznysmen, vedl label Factory, ale taktéž nadšenec. Joy Division věřil, a když mu jejich manažer Rob Gretton nabídl padesátiprocentní podíl ze zisku prodaných desek, nechal se přesvědčit, aby do natáčení debutového alba investoval osm tisíc liber. Na začínající žánrovou kapelu to byly nemalé peníze. A to ještě netušili, že se náklady vyšplhají téměř na dvojnásobek.
Zahrál si i záchod
Nahrávání bylo naplánováno na duben 1979 ve Strawberry Studios, kousek za Manchesterem. Šlo o profesionální produkci, ovšem s punkovým nádechem. Točili tu Ramones, The Smiths, později i Paul McCartney nebo Phil Collins.
„Byl tam výtah,“ vzpomínal Stephen Morris, „a když v něm někdo zabouchl dveře, říkali jsme si: to je supr zvuk, pojďme ho použít. Když jsme slyšeli výsledek, napadlo nás, že chceme zvuk rozbitého skla, tak jsme rozbíjeli sklenice od mlíka a tak dál.“
„Doslova jsme použili studio jako další hudební nástroj,“ doplnil ho Sumner. Podobných zvukových experimentů byla celá řada, v písni She’s Lost Control se stříkalo sprejem, jinde slyšíme záchod, v Insight zpívá Curtis přes telefon. Mistrem tohoto přístupu byl Martin Hannett, producent desky, který zajímavé zvuky slyšel všude kolem sebe a neostýchal se nahrát opravdu cokoli. Byl svéráz a podivín.
Peter Hook na něj vzpomínal pro BBC: „Varovali nás, že můžete vzít skupinu, která spolu dokonale funguje už dvacet let, dát ji do studia s Martinem Hannettem a do pěti minut se mezi sebou budou chtít všichni pobodat.“ Názory na Hannetta se rozchází, zatímco Hook jej přirovnal ke skvělému šéfkuchaři, který se ale neobejde bez surovin dodaných kapelou, jiný umělec z labelu Factory Bruce Mitchell byl přísnější. „Dobrý parťák s příšerným chováním. Inovátor s propracovanou, avšak maniakální vizí. Vždycky to bylo jeho velké sólo. Připomínal trochu Phila Spectora, vy jste sice byli muzikanti, ale on byl šéf.“
Kontroverzního producenta s celou jeho genialitou i podivínstvím krásně ztvárnil herec Andy Serkis ve filmu Nonstop párty, celovečerní poctě manchesterské klubové scéně. „Producenti jsou vždycky excentrici, ale Martin byl fakt unikát,“ vzpomínal pro BBC Tony Wilson. „Pamatuju si, jak v časopise Empire oznámili casting filmu a já viděl, že Martina bude hrát Andy Serkis. Říkal jsem si, že už hrál Gluma v Pánovi prstenů i King Konga, ale teprve teď si zahraje pořádného pošuka.“
Sám Hannett si spolupráci pochvaloval s typickou britskou jízlivostí. V rozhovoru pro Mojo pravil: „Vůbec se se mnou nehádali, protože o nahrávání neměli ani páru. Taková kapela je pro každého producenta požehnáním!“
Smutek, temnota, deprese
Kromě výsledného zvuku byly pro hudebníky velkou neznámou i texty. Ian Curtis byl introvert s citem pro lyriku, psal intenzivně, ale schovával si to pro sebe. „Nahrávání byla vlastně první chvíle, kdy jsem slyšel Ianovy texty,“ vzpomínal Morris. „Schovával si je pro sebe. Nosil igelitku plnou zápisníků, ale nikdy nám je neukázal a nezeptal se, co na to říkáme.“
Během nahrávání se zhoršovalo zpěvákovo zdraví. Curtis trpěl epilepsií a záchvaty přicházely stále častěji. Svůj podíl na tom měl i Hannett, jehož problémy s drogami a alkoholem jen prohlubovaly producentské pedantství a dusno ve studiu. Jestli se ovšem na něčem hudebníci i producent shodli, tak na smutku, temnotě, depresi a atmosféře, které chtěli na nahrávku dostat, čímž výsledek
ještě umocnili a Unknown Pleasures patří mezi nejdepresivnější desky už tak dost depresivního post punku v thatcherovské Británii.
Zmíněná atmosféra i fakt, že producent využil nezkušené kapely k vlastním experimentům, vedly k ne úplně nadšenému pocitu z odvedené práce. Ian Curtis a Stephen Morris byli spokojení, ale Peter Hook a Bernand Sumner trpěli rozpaky. „Nemohl jsem tehdy skrýt své zklamání, znělo to jak Pink Floyd,“ ohlížel se Hook. A Sumnera přesvědčil až čas: „Když jsme měli desku hotovou, říkal jsem si, jak je super mít v ruce fyzický výsledek vaší práce. Ale když jsem si to pak pustil, měl jsem hlavu plnou otázek. Přehrál jsem ji kolegům z tehdejší práce, říkali akorát: ‚Ale jo, je to v pohodě.‘ To byly přesně i moje pocity. Když začaly vycházet první nadšené recenze a deska nakonec měla velký ohlas, bylo to pro mě překvapení. Velké překvapení, ale milé. Asi jako když jste malé dítě a najednou jsou Vánoce.“
Jen ne komerce
Přes počáteční pochyby čas potvrdil, že Joy Division natočili velkou desku. Jen jednu věc podcenili – merchandise. Tedy, oni sami ne, vinu nese manažer Rob Gretton, který tak lpěl na punkové a alternativní image, až tím kapelu bez přehánění finančně poškodil. Výtvarník Peter Saville vytvořil slavný obal Unknown Pleasures s grafickým ztvárněním elektromagnetických vln z pulsaru CP 1919. A výsledný obrázek připomínající cosi mezi zvukem a podivnou krajinou byl trefa do černého.
„To je na tom asi nejvtipnější,“ vzpomínal Morris. „Když jsem ten obrázek viděl poprvé, říkal jsem, že by to vypadalo skvěle na tričku. ‚To je píčovina, trička neděláme,‘ odbyl mě Rob. Byl v tom dost militantní, vyráběli jsme si placky, ale trika už pro něj byla přes čáru. Připadalo mu to jako vyprodávání sebe sama.“
„Hromadu let byl jeden týpek jménem Scotch Tommy,“ doplnil kolegu Sumner. „Vyráběl vlastní trička a prodával je před našimi koncerty. Hádám, že na tom vydělal majlant, ale Rob o tom pořád nechtěl slyšet ani slovo. Prostě nevěřil v komerci. Pamatuju si, že za námi po jednom koncertě Scotch přišel a povídá: ‚Mně je to samotnému vůči vám hloupé, nevzali byste ode mě tenhle šek na vyrovnanou?‘ Rob ten šek vzal a na místě ho roztrhal. Kdyby ho dal do ruky mně, rozhodně bych to neudělal.“
Jak jsme to dokázali?
Unknown Pleasures je i po těch letech silná syrová deska, kterou můžete komukoli pustit jako definici post punku. Curtisovy texty a jeho zpěv vzbuzují lítost, mráz a dojetí, zatímco zvuk kapely vtahuje do sychravých dálav, kde se šeď země a nebes na horizontu rozpíjí do jedné temné masy.
Na závěr citujme ještě Stephena Morrise: „Když se nad tím zamyslím, tak já vlastně nevím, jak jsme to dokázali. Nemůžete se jen tak rozhodnout, že natočíte nadčasovou nahrávku. Ale takovou touhu stejně vždycky máte někde v hlavě, a nám se to nakonec povedlo.“
https://www.youtube.com/watch?si=r0yOVfKrA568LR2-&v=yPt3-lB5Lsc&feature=youtu.be