Edici se nicméně daří a teď vychází už šesté pokračování, které stojí za pozornost ze dvou důvodů: obsahuje možná nejlepší provedení Beethovenovy Deváté, jaké v závěru festivalu kdy zaznělo, a vedle toho zachycuje velmi dobrou kondici Pražských symfoniků v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.
Začněme u Beethovena na nahrávce ze 4. června roku 1991. Tento ročník neměl snadnou pozici, protože na Pražské jaro 1990 se vrátili Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný a o zakončení se postaral Leonard Bernstein. S odstupem času je však Devátá z roku 1991 s Kurtem Masurem a lipským Gewandhausorchestrem stejně velký počin!
Bernstein dobře věděl, proč veškeré dodatečné vydávání „svého“ koncertu zakázal, a když jsem po letech záznam soukromě viděl, Česká filharmonie měla co dělat, aby dirigentova pomalá tempa vůbec ustála. Zato Kurt Masur i po letech působí jako zjevení. V roce 1991 asi nevzbudil na Pražském jaru takovou pozornost; pod tíhou aktuálních společenských změn jsme totiž nestihli sledovat, jaký respekt si Masur získal v Lipsku v nejobtížnějších měsících roku 1989, když odvážně vpustil demonstranty do překrásné budovy Gewandhausu a vyzval režim k dialogu. Pro mnohé byl Gewandhausorchester možná jenom soubor z čerstvě bývalého NDR, ve skutečnosti ale Devátou zahrál prvotřídně. Lipský orchestr nedisponuje brilancí Karajanových Berlínských filharmoniků, ale z Beethovena má všechno: jedinečně dramatickou první větu, zajímavě i rytmicky velmi pregnantně udělanou větu druhou. Málokdy jsem slyšel tak jímavou větu třetí – a Óda na radost v podání našeho Pražského filharmonického sboru zní od prvních taktů jako ztělesněný úžas a výraz vděčnosti, na kvalitní sestavu sólistů nehledě. Masurův smysl pro velký beethovenovský rozměr je mimořádný a toto hostování bychom si měli připomínat stejně jako to Kubelíkovo a Bernsteinovo.
Dvojalbum obsahuje ještě dvě nahrávky: Bizetovu Symfonii č. 1 z roku 1975 s francouzským dirigentem Sergem Baudo a Bartókův Koncert pro orchestr z roku 1981 s Maďarem Jánosem Ferencsikem. Bizet ukazuje živého a temperamentního mladého Serge Bauda, který se stal po roce 1989 na mnoho let šéfem u Pražských symfoniků. Dobře, že ho Praha takto chytla, přinesl barvité melodické provedení.
Energii a živost, zároveň ale sílu a koncentrovanost má i Bartókův Koncert pro orchestr, i když rovnováha mezi jednotlivými skupinami mohla být větší a konkurence jiných nahrávek je v tomto případě obrovská.
Velkou zásluhu na vydání CD má dlouholetý rozhlasový redaktor Bohuslav Vítek, velký znalec archivu a pamětník. Jeho průvodní text je sice příliš povšechný a medailony umělců stejně jako dobový kontext koncertů by zasloužily lepší prokreslení, ale to se dá odpustit. Hlavní je, že edici navrhl a pomohl dotáhnout.
Verdikt
Šestý díl pozoruhodné edice historických nahrávek Pražského jara z archivu Českého rozhlasu obsahuje brilantní, možná nejlepší provedení Beethovenovy Deváté, barvitou Bizetovu První symfonii a energií kypící Bartókův Koncert pro orchestr. Pod neokázalým vzhledem CD se skrývají hudební poklady.