Vyrážíme už dva dny před začátkem festivalu, protože cesta z Prahy do Manchesteru fakt není žádná legrace. Zvlášť ne v dodávce naložené po strop kytarami, kufry, stojany a vším tím železem, co má na konci udělat radost několika správným rukám. Dobrodružství se samozřejmě neobejde bez komplikací: hned na hranicích s Německem nás staví pohraniční policie a pro jistotu šacuje celé auto. Papíry v pořádku, úsměvy taky, ale čas běží. Kvůli kontrole nestíháme původně plánovaný trajekt do Doveru. Chvíli je ticho, pak kolektivní výdech: „Budiž, stejně dorazíme včas.“
Optimismus držíme, dokud se po dvaceti minutách na anglických silnicích nepřivalí první zácpa. Příjezd do Manchesteru se posouvá zhruba o dvě hodiny a z navigace se stává náš nový nepřítel. Nálada nám ale neklesá, v autě panuje paradoxně skvělá atmosféra. Probíráme trable s line-upem, kde vypadli Bob Vylan, řešíme plán networkingu, jak rozšířit povědomí o kytarách Aviator a na koho si posvítit nejdřív. Po víc než 24 hodinách v dodávce konečně dorážíme, vykládáme nejnutnější náklad přímo v hale, kde se Radar odehraje, a pak hurá, ubytovat se a pár zasloužených piv. Hlava brní, nohy pálí, ale v žilách začíná proudit festivalová krev.
***
První oficiální den startujeme extra brzy. Stavíme stánek, dolaďujeme poslední šroubky, poznáváme sousedy a během prvních káv už debatujeme, na co z line-upu se těšíme nejvíc. Shodneme se rychle: Zeal & Ardor, Carpenter Brut a The Algorithm. Poslední jmenovaný nakonec kvůli logistice nevystoupí, což zamrzí, ale chuť nám to nevezme. V poledne se hala probouzí naplno, první návštěvníci krouží mezi stánky, na pódiích se rozjíždějí první sety a to nejdůležitější slovo dne zní: atmosféra. A ta je naprosto špičková.
Anglické hudební podhoubí mě chytá okamžitě, je hmatatelné, přirozené, otevřené. Popravdě mi připadá bližší než to české. A pak to přijde: v davu u stánku zahlédnu známou tvář. „Jóne, seš to ty?“ Po pěti letech potkávám kamaráda, bývalého zpěváka islandských Une Misere, Jóna Mára Ásbjörnssona. Náhoda jak z filmu. Už tohle je pro mě páteční highlight, a když navíc zjistím, že jeho nová kapela The900 festival zavírá, vím, že máme před sebou ještě hodně společných minut. Čas na tlachání po letech? Tohle se neodmítá.
Během odpoledne se u nás zastavují kapely napříč line-upem, ale my vyhlížíme hlavně francouzské Novelists. Jednu basu jsme jim dělali už dřív, teď máme dvě další a navrch novou kytaru. Když dorazí celá parta i s tour manažerem Quentinem (Kadinja, Ten56.), je u stánku rázem rušno. Probíráme specifikace, ladíme drobnosti, zkoušíme, předvádíme. Návštěvnost stánku roste geometrickou řadou a my jako tým cítíme, že tohle je přesně ten moment, kdy se dlouhé hodiny práce mění v konkrétní výsledky. Večer zavřeme, bleskově se otočíme na ubytku pro civilnější oblečení a míříme zpět na headline set Carpenter Brut. Upřímně? Mejdan. Silná vizuální show, pulzující beaty, publikum jako jeden organismus. A když si myslím, že lepší už to být nemůže, přijde třešnička na dortu: potkávám doprovodné zpěvačky Sleep Token. Kdo mě zná, ví, že jsem v Česku asi největší fanoušek téhle maskované senzace. Závidět si to nebudu, nechávám se s nimi vyfotit, srdce dělá přemety a já si říkám: „Tady končí pohádka.“ Ale kdeže.
***
Druhý den začíná odlehčeně, u stánku se zastaví kytarista Pintglass, Ben. Sympaťák jak hrom. Nabízíme mu, ať si na koncert vezme jednu z našich kytar, a on nám na oplátku nosí vesty Pintglass. Jen je bohužel nemůžeme nosit, protože z dálky působí jako uniformy místní security; nechceme, aby si nás někdo spletl. Krátce nato přichází i Manuel, frontman Zeal & Ardor. Pár slov, pár úsměvů, pár minut, které potěší víc než dlouhý rozhovor, ten člověk má nadhled i klid.
Koncert Pintglass je skvělý, syrový, přesně tak akorát špinavý. Díky klukům z No Face No Case je navíc naděje, že je uvidíme i v Praze, na festivalu Flex Fiesta během příštího roku. Kvůli jejich setu zavíráme celý stánek a nikdo to neřeší. Upřímně, Pintglass jsou tu něco jako místní Vypsaná fixa, jen s breakdowny a hektolitry Stella Artois. Nakažlivé, přímočaré, poctivé.
Odpoledne se promění v malý pop-up music summit. U stánku se schází smetánka: znovu Novelists, bývalý kytarista Monuments Olly Steele, kytaristi z Annisokay, Intervals, Arch Echo a spousta dalších muzikantů, manažerů i zvědavců. Naše tempo se zvedá, ruce nestíhají, ale přesně pro tohle tu jsme. V podvečer konečně přichází náš vytoužený moment, koncert Novelists. Jeden z pořadatelů nám navrch podává AAA propustku. Nebereme to jako samozřejmost, jsme vděční. Po koncertě se na chvíli přesouváme do backstage, kde s kapelou probíráme strasti a radosti hudebního průmyslu, reálné plány i sny, které stojí za to honit. Sdílíme zkušenosti, plácáme se po ramenou kvůli současným i čerstvým úspěchům, a nakonec se loučíme s vidinou brzkého shledání. Druhý den je za námi, vyčerpaní, ale nabití. A já si v duchu říkám, že třetí den už takhle vysoko laťku nedá. Ale kdeže.
***
Neděle startuje rovnou bombou. Do soupisky přistává nové jméno: Shields!!! Nikdy jsem nevěřil, že tuhle kapelu někdy uvidím naživo!!! A navíc, na postu kytaristy vnuk Stanleyho Kubricka. To už je spojení, které člověka donutí zpozornět i bez kávy. Venku zároveň míjím zpěváka jedné z mých největších letošních posedlostí, kapely Love Is Noise. A aby toho nebylo málo, potkávám i kytaristu a zpěváka Unpeople, které, stejně jako Love Is Noise, řadím mezi největší naděje moderní rockové scény. Doporučuju k poslechu všemi deseti. Srdce mi jede na plný plyn a já okamžitě píšu z profilu Aviator Custom Guitars všem, které jsem nově potkal. A světe, div se, vychází to! Love Is Noise se staví u stánku, poklábosí, vyzkouší naše kytary a rázem máme další přirozené spojení. Krátce nato přichází basák brzy vystupujících Yonaka. Půjčujeme mu basu na vyzkoušení, on se po koncertě vrací s poděkováním a my máme další potvrzení, že děláme věci správně.
A pak přichází ta zpráva, co převrátí den vzhůru nohama: „Mazej zpátky, na stánku je Kubrick.“ V životě jsem neběžel rychleji. Vpadnu dovnitř, beru foťák a fotím Sama Kubrick-Finneyho, jak hraje na naše kytary. Fanboy moment? Bez debat. Jenže z rychlého setkání se stanou hodiny příjemného tlachání o hudbě, o zvuku, o tom, co kdo hledá v nástroji, a hlavně o tom, že když si věci sednou, není třeba tlačit na pilu. Kontakty si držíme doteď a já v tu chvíli vím, že si tady plním sen. A aby toho nebylo málo, poslední den ještě přidává další vrstvu: „kšeft“ pro The900, kteří neměli vlastního fotografa. Proč bych nepomohl? Beru to, fotím, odevzdávám, jsem šťastný. Takhle vyeskalovat víkend? Děkuju, beru všemi deseti.
V pondělí ráno přichází realita. Balíme stánek, vyzvedáváme kolegu z nemocnice, přes noc se mu přitížilo, teď už je ale v pořádku, a naskakujeme na další čtyřiadvacítku v dodávce. Tělo je unavené, hlava plná a srdce přeplněné vděčností. Když pominu všechny konkrétní interakce s muzikanty, fanoušky a návštěvníky, největším pozitivem pro mě zůstává atmosféra. Taková, která se těžko popisuje. A ještě hůř přenáší. Přijeli jsme jako cizinci a dostalo se nám neuvěřitelně vřelého přijetí, otevřeného, neokázalého, upřímného. Manchester možná není město, do kterého se jezdí kvůli pohlednicím, ale na těch pár dní se pro mě stal domovem. A možná ještě trochu víc než to.
Příští rok se mnou může Radar opět napevno počítat. A jestli vy hledáte akci, kterou byste rozhodně neměli minout, tenhle festival je přesně to, co hledáte: muzikantský sen, komunitní srdce a prostředí, kde se věci dějí přirozeně, od prvního podání ruky až po poslední tón dne. Já se vracím plný inspirace, s hlavou plnou plánů a s pocitem, že tohle všechno má opravdový smysl.